Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

A) promiňte v tom druhém jinak zcela totožném komentáři byl použitý jiný nick. Vy jich používáte víc a které? Že abych se v tom neztrácel.

Teplocvikářům jsem se aktivně vyhýbal až tak, že jsem dokonce dělal na SŠ reparát z tělocviku pro absenci, takže o nich moc nevím, ani v rodině tuto aprobaci nikdo neměl. Na druhou stranu sadistický teplocvikář je docela představitelný, jednoho měl syn na SŠ, jako vedlejšák dělá MMA.

Možná (nevím) narážíte na skutečnost, že velká část politiků a učitelů je přesvědčena, že děti mají to a to umět, a že je možno je k tomu nutit, a že je to tím ospravedlněno. To je samozřejmě bezpráví, zvůle a ideologie, toto právo má jen rodič.

Myslím, že nejde až tak o obtížnost předmětů, jako o jejich abstraktnost a účelnost. Čím je dítě starší, tím sice můžeme klást vyšší nároky na jeho abstraktní myšlení, ale tím víc musí být zřejmý účel (viz puberta). Např. pravidla českého pravopisu jsou také komplikovaná a jejich účel je žákům ZŠ nejasný (ten lze ocenit až při studiu komplikovanějších jazyků než je angličtina - latina, řečtina), ale zacházejí při tom alespoň s rodným jazykem. Účel studia angličtiny děti vesměs chápou intuitivně, je to brána k zábavě. Aplikované vědy jako fyzika, chemie, biologie opět učí o víceméně hmatatelných či jinak senzoricky vnímatelných jevech a mají srozumitelný účel, byť požadovaná úroveň znalostí se též často jeví zbytečně vysoká. Dějepis, literatura i zeměpis lze učit i zábavně a pokud by se dali vynechat obsedantně ruminovaní obrozenci a vnesla větší kritičnost, nemám významných námitek. Výchovy jsou sice často špatně učený opruz, ale nepropadá se z nich.
Ps: zažil jsem v rodině 9 (slovy devět) učitelů různých předmětů a něco o nic opravdu vím.

Ale jo, může, ale pak se jedná nejspíše o zabedněnce. Všichni jsme zažili vícero učitelů matematiky na ZŠ a většinou i SŠ (o VŠ se nevyjadřuji) tzn. že představu, jak to obvykle probíhá, má každý. Pokud má dotyčný(á) představu, že to změní, měl by tak činit od počátku (existují případy pozitivní deviace). Přibližně do roka zjistí zda to jde či nejde a rozhodne se na své ideály rezignovat nebo odejít, případně s nadšením zjistí, že může učit, jak si představoval - těch moc nebude. To, že tito učitelé dobře vědí, do čeho lezou a v reálu se nic nemění, mi říká, že je to téměř prázdná množina.

A) rozmyslete se, komu odepisujete
B) asi jsem méně chápavý, ale vůbec nerozumím tomu, co píšete. Pokud bych to bral nějak prvoplánově, vyvodil bych zbtoho, že se obdobně mohu vyjádřit např. ke všem povoláním světa. Nemohu, neboť o mnohých nic nevím a většina těch ostatních není tak úzkoprofilová jako výuka matematiky. Dále velká většina povolání má nějaký užitečný výstup, jejich výsledky jsou buď dále zpracovávány, využívány či konzumovány. Ne tak matematika, protože valná většina snahy učitele i žáků přijde spíš dříve než později vniveč, vzájemně vložená energie je promrhána.

Inu vzal jste si učitelku matematiky, hájíte učitele matematiky. Asi vám jako partnerka vyhovuje, nic proti, ale já na ty sadistické hrátky nejsem (viz Freud, análněsadistiká fixace). Moderní školství nejen že nedělí žáky na nadanější a méně nadané, ono je překvapivě nesegreguje ani věkově. Starší děti jsou obvykle daleko lepšími asistenty, protože si ještě dobře pamatují jak samy danou látku pochopily. Věta "matematika je nielen o tom naucit nikoho nieco, ale hlavne to doma precicovat" je v podstatě přiznáním neschopnosti naučit jinak než drilem a rezignací na skutečné pochopení látky. "Jednotka uz nie je jednotkou pre kazdeho rovnaka" - pokud upustíme od věkově segregovaných školních kokektivů, ztrácí tato věta poněkud smysl, navíc se v moderním škoství od numerického hodnocení ustupuje viz Sudbury Valley school.

Rozhodnutí učit matematiku na základní nebo střední škole vyžaduje podle mě velmi specifický typ osobnosti. Takový učitel(ka) předem ví, že jeho předmět nebude příliš oblíben, že bude pro většinu žáků postrachem nebo alespoň opruzem. Že většina žáků se nedostane přes memorování vzorečků a jejich více méně tápavé případně nadrilované použití. Také ví, že skutečné pochopení a vhled do řešení matematického příkladu bude u jeho žáků a studentů čím dál řidší, jak se bude dostávat ke stále abstraktnější látce více a více odtržené od reality. Tímto postupem dociluje školství odlivu zájemců z technických oborů, kde je matematický aparát nezbytně potřeba. Nemyslím, že by učitelé(ky) matematiky byli hloupí lidé, to není dost dobře možné, nejsou to ani idealisté byť existují řídké výjimky, kteří by si mysleli, že výše uvedené ve své praxi změní (nedělají to). Jsou to omezení donucovači, sadisté se špatným charakterem s porouchanou osobností. Je to jako rozhodnutí jít dělat opicajta nebo revizora. Dopředu vědí, že jejich práce bude často spočívat v trestání a ubližování lidem zprvu malým dětem, a že na tom nic nezmění. Samostatná výuka matematiky nejpozději od druhého stupně ZŠ je dle mého absurdním přežitkem, matematické postupy by měly být vykládány vždy v kontextu praktického použití v aplikovaných naukách jako je fyzika či chemie a pod. Tam je určitá šance, že žáci a studenti příklad a postup jeho řešení většinově pochopí.
Zajímalo by mě, kolik procent rodičů by mělo ve volnotržním školství zájem o takovou výuku pro své děti.
Dalším problémem jsou rámcové vzdělávací plány (pohrobky osnov), které zahrnují částečně už na základní škole takovou matematiku, kterou mimo školství již nikdy nepoužije odhadem 95% populace. Taková matemanika jistě patří do vyšších ročníků technických SŠ (v aplikované formě) případně gymnasií, kde slouží k přípravě na studium technických VŠ, ale u převážné většiny obyvatel vůbec není důvod je to učit. Vědomí, že lze cosi vypočítat, ale oni netuší jak, protože to v horším případě nikdy nepochopili, v lepším zapoměli ihned po maturitě, jim k ničemu není. Pokud se výuka matematiky zásadně nezmění co do rozsahu i hloubky a školství se plošně nezbaví naprosté většiny stávájících učitelů tohoto oboru, nic se nezmění.

Ano, někdo je blíž, někdo to má všechno pohromadě, někdo se na mě hezky usměje, někdo těží z blízkosti jiné atrakce, někam jen chodím už dvacet let - to jsou ty přidané hodnoty.

Od prodejce, který prodává dráž bez další přidané, si zboží nekoupím. O užitečnosti vypovídají realizované obchody (naplněná poptávka) ne cenovky (nabídka).
Zisk ve vámi zmíněném případě není vyšší ale žádný, tedy dražší nabídka je vedle levnější jinak totožné neužitečná. Zkuste konečně pochopit, že cenu zboží neurčuje prodejce, ale kupující, prodejci určují jen minimální cenu tj. nejnižší nabídku, a to jen v případě, že ji někdo skutečně zaplatí. Rohlík má cenu 2,50 jen v místě a čase, kdy je někdo ochotný je za něj zaplatit, jinak je to jen ztráta prodejce ve výši jeho nákladů na rohlík.

Ti se odmění sami:)

Šikovností, pracovitostí a moudrostí se nic měřit nedá. Měřit můžete něčím, co je počitatelné, jako jsou metry, decibely, waty a např. peníze. Jak chcete počítat šikovnost? Můžeme říct, že je někdo šikovnější v určité činnosti než někdo jiný. Můžeme určit o kolik, zlomkem či procentem, můžeme šikovnost samotnou objektivně škálovat? Nikoli, můžeme ji objektivně hodnotit jen na základě výsledků tedy její užitečnosti a ta se vyjadřuje v ceně, za kterou je ochoten někdo ten výsledek koupit. Představme si konstruktéra plachetnic ve flašce. To musí být velice šikovný člověk, ale z hlediska společenského užitku zcela nepřínosný neb mu nikdo ty stovky hodin strávené u flašky s pinzetou nezaplatí. Kdyby se místo toho věnoval nějaké obdobně náročné činnost třeba hodinařině a šlo mu to, úspěšný by objektivně byl, neboť by někdo patrně ten úspěch ohodnotil, či by sám sobě nahradil hodináře a nemusel ho platit. Počitatelně, či na počitatelné převoditelně.

Stát je v tomto směru poměrně skoupý ve svůj prospěch a zejména ve prospěch dražitelů při následném prodeji pozůstalosti z odúmrti. Někde ale existovat hranice musí, protože v jistém stupni jsme si všichni příbuzní a někdy je to jen o generaci dál, než sahá naše rodová paměť.

Chápu Vaše rozhořčení, ale jak byste si to představoval? Závěť musí mít nějaké faktické (kdo, komu a co + případně za jakých podmínek) a formální znaky (např. že platný text je jen mezi začátkem - Závěť - a podpisem, protože jinak by se tam mohlo ocitnout ledacos navíc). Dále pokud by vám to tetička rozdělila poměrem (procento, zlomek), částkou u peněz, konkrétním určením u nemovitého a ostatního movitého majetku, atp. nemusel problém vůbec vzniknout. Vysvětlete svým stárnoucím příbuzným, že pokud vám odkážou obsah nějakého účtu XYZ/0123 ne konkrétní částku, mohou vám uskutečnit medvědí službu.
Nicméně otázka je to zajímavá, tedy do jakého stupně by se ve svobodné společnosti řešilo dědictví a kdo a za co by to dělal.

To by mě taky zajímalo?!

Současnou adiktologii živí stát. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Bez protidrogové represe by netekly úplatky o mafií, nebyl by důvod zaměstnávat značné množství osob za účelem jejího provádění, vyhodnocování a obhajování a ona navíc slušně živí i ty, co s ní "bojují". Legalizaci drog požadují téměř výhradně jejich uživatelé a pár libertariánů či odborníků.
Jinak cena za dávku by se patrně nezměnila, změnila by se koncentrace resp. čistota. Cena zůstávala po dlouhou dobu nezvykle konstantní cca 1Kč/mg čili litr za gram (nevím, co s tím udělala válka), koncentrace u heroinu se pohybovala mezi 0 až (výjimečně) 50%, po legalizaci se dá očekávat čistá baze či sůl tedy 100% účinné látky či její soli.

No neříkám, že stát řeší všechno a že to funguje, rozhodně nechci být jeho obráncem, ale většina lidí se při svých transakcích stále víceméně spoléhá na ochranu státu ve formě donucovacího aparátu a justice. Vy se spíš ptejte, proč stát chronickou situaci ohledně neplacení faktur neřeší. Buď to nedokáže nebo nechce, např. protože neplatiči jsou taky voliči a je jich hodně.

Ps: dá se předpokládat rozvoj nejrůznějších ratingových agentur a ratingových agentur ratingových agentur (těch, kdo hlídají hlídače) etc. Ratigové agentury by samy chtěly mít dobrý rating, a proto by jejich hodnocení bylo vztaženo k ideálnímu stavu důvěry a spolupráce, který je podle teorie her nejvýhodnější pro celou společnost a zejména přináší nejméně rizik jednotlivcům.

Neříkám, že rozhodně ne, ale hodně záleží na tom, co si pod tím představujete, jak by to mělo fungovat. Upozorňuji, že každý jakkoli osvícený vládce jednou dosvítí a historicky nejstabilnělším zřízením byla monarchie v neizolovaných oblastech se stavovskými resp. konstitučními prvky. Mimochodem v hlubinách stok na toto téma bývaly stohy úvah a debat..

Babiše k jeho moci a majetku dovedl mechanismus zvaný ojeb. Těžil mimo jiné z toho, že si nejprve nepřímo a později přímo upravoval pravidla hry ve svůj prospěch. Jeho podnikatelské a manažerské schopnosti až tak působivé nejsou. Ve svobodné společnosti by se nejspíš do podobného postavení vůbec nedostal, neboť v ní nelze dolovat veřejné finance a nejsou žádná pravidla k ohnutí.

Myslím, že jste mě nepochopil, asi jsem se špatně vyjádřil. Anarchokapitalismus obsahuje apel na morálku ve smyslu dobré pověsti, ale jeho smysl je výsostně ekonomický, protože je výhodné uzavírat transakce spíše s osobami s dobrou pověstí něž se špatnou. Většina lidí se v delší časové perspektivě zachová tak, jak jim to připadá nejvýhodnější bez ohledu na nějakou teoretickou morálku. Existuje na to téma zajímavá psychologická hra ohledně výhodnosti důvěry a spolupráce.

Myšlenka anarchokapitalismu je založená mimo jiné na dobré pověsti jednoho každého, což je morální kategorie par excellence.

To, že primárně morální motivy dlouhodobě nefungují, je univerzální fakt, který s anarchokapitalismem, minarchismem, či jakýmkoli konkrétním politickým zřízením nemá nic společného. Morálkou lze argumentovat jen omezeně a dočasně, z dlouhodobého hlediska vítězí vždy ekonomika. Výhodou anarchokapitalismu je, že přirozeně podporuje morální chování resp. některé jeho projevy narozdíl od různých politických systémů zejména demokracie.

Morální hledisko je zcela irelevantní pro fungování anarchokapitalismu. Jediným funkčním hlediskem je, zda se to vyplatí z hlediska emočního potažmo materiálního. Výhodou anarchokapitalismu je, že určitá morálnost je jeho přirozenou součástí na kterou netřeba apelovat, protože se vyplácí. Anarchokapitalismus se odvíjí od jediného morálního pravidla nedotknutelnosti fyzického vlastnictví, jehož dodržování není způsobeno vysokou morální úrovní ancapisty, ale vysokou rentabilitou resp. nerentabilitou nedodržování. Primárně morální motivy jsou až na řídké výjimky jen pozlátkem, nikdy dlouhodoběji nefungovaly. Lidí, kteří staví svou sebeúctu a sebehodnotu na dodržování určitých morálních kriterií a raději by obětovali majetek i život, než by se jim zpronevěřili, je zoufale málo a nelze na nich postavit civilizaci. Ps: oproti tomu hlavní devizou demokracie je bezkoukurenční schopnost korumpovat masy ve velkém za účelem naplňování "morálních ideálů".

Problém je v tom, že mlíko smutný krávy je lacinější. Mléko a mléčné výrobky jsou základními potravinami a je velmi obtížné je plně nahradit něčím stejně drahým nebo levnějším. Bude to tedy stále převážně o konkurenci různých dodavatelů mléka. U mnoha použití se nikdo neptá, z jakého mléka vyrábí, např. sýrařům je to jedno, takže to bude spíše o poměru. V zásadě platí, že jak se mají lidé, tak se plus minus mají i hospodářská zvířata, svobodní veselí lidé mají poměrně více veselých krav. Je to jako se vším, čím líp se máme, tím víc můžeme myslet na ty, co se dobře nemají.

Víte, že plácáte úplný kraviny?

"Hospodářská krize 2008" (ve skutečnosti jen drobný propad ve srovnání s tím co přichází) byla způsobena kombinací státních regulací a podpory a nesmyslné politiky FEDu. Kapitalismus je jako svoboda, buď je nebo není.

Ano máte pravdu, z definice práva se nejedná o krádež nýbrž o loupež a vzhledem k rozsahu to bude nějaké písmenko ke konci paragrafu.

Na to máme mechanizmy a bohužel taky protimechanizmy. Stačí dobrý personalista, průběžná práce se zaměstnanci a zejména reálná možnost se někoho zbavit, když ho nechcete. Tomu brání jednak ZP §y o výpovědích, jednak to, že propuštěného doktora není kým nahradit a ještě jako bonus dostanete sodu od komory a pracovněprávní spor krmený odbory. Když přihodíte MR, přibudou ještě soudy o cti. Pokud by na pracovním trhu ve zdravotnictví vládla skutečná konkurence, zaměstnavatelé by to i přes zmíněné překážky vyřešili, ale na to jednoduše nemáme peníze.

Vidíte, tady prezentujete situaci a rozhodně se tím paní doktorky nechci zastávat, kdy nějaký člověk reaguje autenticky v krizové situaci a ta reakce je asociální a v daném kontextu bychom mohli říct "psychopatická". Stačila jedna sitace, jeden moment a máme jasno a nebylo potřeba žádného dlouhého zkoumání. Takových situací, které nechtěně odhalují nitro/charakter člověka je ovšem celá řada nebývají zdaleka tak vyhrocené a v praxi si na ně vytvoříte citlivost. Cílem není odhalit jakousi abstraktní diagnozu, ale způsoby fungování konkrétní mysli, její motivace a postupy jejich naplňování. Tj. např. jestli na sebe uplatňuje nějaká morální kriteria nebo se chová čistě účelově. Nejvýznamnější se mi za celou praxi jeví, jak zachází se svými emocemi zejména úzkostí a jak je citlivý na své ego. Netvrdím, že je to stoprocentně spolehlivé, ale co je..

Vůbec nic ve zlém, ale jste jen empatická poučená amatérka a poznat to nemáte, jinak by jim to nefungovalo. Stejně jako zkušený internista pozná spoustu diagnoz pouhým pohledem ode dveří, tak profesionála v psychitri po velmi krátké době udeří do očí (uší) specifické projevy manipulace, účelovosti a egoismu případně další. Nejedná se o žádnou zázračnou schopnost jen zkušenost, něco co umí každý dobrý řemeslník ve svém oboru.
Každopádně mi nevadí, že věříte Koukolíkovi, je to zábavné a dobře se to čte a poslouchá. Jen je to spíš morální než medicínské dělení a vytvořená ostrá hranice pocitově hezky odděluje ty hodné od těch zlých a umožňuje být bezpečně na té správné straně i když se sami necítíme charakterově bezvadní. Připustit si, že je to plynulý přechod mezi dvěma póly a žádná ostrá hranice, kterou když nepřekročíme, jsme vpořádku, vůbec neexistuje, je poněkud znejišťující.

Pokud mozek začne vykazovat známky velmi patologických procesů, má člověk již dávno nepřehlédnutelné projevy těchto procesů navenek snad s výjimkou některých demencí, kdy příznaky mohou být z počátku úspěšně maskovány, ale výsledek přístrojového zkoumání je jasný. Obecně je ale dost těžké říct, že se jedná o patologický projev poruchy osobnosti, protože neexistuje žádný typický obraz takové poruchy. Co mužeme zkoumat jsou projevy pro osobnostní poruchu typické např. odlišný proces vcítění, kdy se zapojují daleko více struktury zodpovědné za racionální myšlení, protože dotyčný musí danou reakci vymyslet, necítí ji. V ideálním případě se nerozsvítí očekávaná oblast a rozsvítí se úplně jiná, ale většinou se jen něco rozsvítí o trochu míň.