Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála mluvil Karel Šindelář o Hippie Ranbow Gatherings.
Po sluníčkové přednášce si dnes dáme trochu ekonomie; budu mluvit o nákladech obětovaných příležitostí.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 7. února; rád bych se na ní věnoval svobodě, (nejen) dětem a technologiím.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Dnes v 18 hodin budu mluvit o tom, jak souvisí anarchokapitalismus s respektem k lidem, v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rád vracím pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Dnes večer se koná vánoční večírek pro pravidelné podporovatele Svobodného přístavu. Patříte-li mezi ně, pozvánku byste měli mít už dávno; v opačném případě se omlouváme a zároveň prosíme, abyste nás kontaktovali.
Všechny ostatní, kterým naše práce dává smysl, prosíme, abyste zvážili, zda nás též nechcete podpořit; to, co děláme, můžeme dělat jen díky dobrovolným příspěvkům. Více se dozvíte, když kliknete na tento odkaz. Díky moc!

Již několik let se pohybuji v akademickém prostředí, kde pokud chcete vybavit laboratoř nebo financovat nějaký výzkum, jste odkázáni na výzkumné granty. O směru výzkumu mnohdy rozhoduje nějaký laický úředník, anebo expert v jiném oboru, a tak se zabíjí zajímavé nápady v zárodku nebo myšlenkové směry jdoucí proti mainstreamu. Nejvíc mne ale dožírá způsob nakládání s penězi. Samotné granty jsou koncipovány tak, aby nebylo možné peníze zpronevěřit, na druhou stranu nás nutí zdroje využívat neefektivně. Paradoxně „nejhorší“, co se může stát, je, že se pokusíte ušetřit veřejné peníze a grant nevyčerpáte celý. Pokud se pak stane, že daný výzkum vyjde levněji nebo třeba není možné uskutečnit některé aktivity, je nutné utratit prostředky za něco jiného, co třeba není tak moc potřeba. Nejhorší situace je, když jsou peníze dedikovány na určitou věc (třeba na cestování) a vy místo nákupu potřebného vybavení musíte využít například zbytečně drahý hotel, aby se čerpalo. Daleko lepší jsou projekty přímo s firmami, které naopak ocení nižší cenu nebo jsou flexibilnější s využíváním jejich peněz a naopak si hlídají účelnost vynakládaných prostředků. Bohužel většina grantů je poskytována ministerstvy, vládními agenturami a EU, kde firmy vystupují jen jako jeden z partnerů.

Je stát dobrý? To záleží na použitém hodnotícím kritériu pro „dobrý“. Pokud jako kritérium použiju „jak dobře umožňuje lidem naplňovat jejich potřeby dle jejich subjektivního žebříčku hodnot“, dojdu spíše k horšímu výsledku (z důvodů mnohokrát popsaných v libertariánské literatuře). Co když ale považuju za důležité jiné kritérium? Proč ne, pak je ale třeba si uvědomit, že toto jiné kritérium není ničím jiným, než další položkou v mém žebříčku subjektivních hodnot.

Spousta lidí má nás, anarchokapitalisty, za zatvrzelé idealisty (v lepším případě), kteří si stojí za svými teoriemi a odmítají si přiznat realitu. Je pravdou, že mně osobně tento myšlenkový směr pomohl dát jméno spoustě rozporuplných zážitků se systémem, v němž jsem vyrůstal, mám k němu tedy jistý emoční vztah. Na druhou stranu někdy pociťuji tíhu tohoto náhledu na svět: Vidím takovou spoustu inteligentních a vzdělaných lidí obhajujících systém z mého pohledu založený na naprosto chybných premisách. Říkám si, že pokud skutečně já mám pravdu, znamená to, že oni všichni se mýlí. Ta představa, že tolik lidí z tohoto světa ve státu, v němž žijí, od začátku až do úplného konce vidí něco, co v něm vlastně vůbec není, je až děsivá. Dává jakýsi pocit osamění. Někdy si prostě přeji, aby odpůrci anarchokapitalismu měli pravdu. Také si někdy přeji, aby ten povinný teror, který jsem absolvoval, skutečně měl alespoň nějaký mnou přehlížený smysl. Přeji si, aby ten byrokratický aparát založený na centrálním plánování měl nějaký praktický účel, jehož jsem si prostě nevšiml, a tím pádem svět, v němž žiji, byl vlastně výrazně efektivnějším. Ač mohu mluvit jen za sebe, v tomto smyslu mi přijde, že spousta lidí k anarchokapitalismu došla právě snahou dozvědět se o realitě i drsné pravdy, spíše než tendencí existovat ve vlastním sluníčkovém světě.

Etatisté, demokraté, běžná populace, považuje demokracii, stát, republiku za důležitou. Jednen z argumentů, který slýchám nejčastěji je: „Potřebujeme stát, protože lidé jsou od přírody zlí.“ Takže proto chodíte k volbám, volíte ty „zlé“ a následně bědujete, říkám si v duchu… Těchto lidí mi je upřímě líto. Nechtěl bych žít ve světě, realitě, kde by každý byl implicitně zlý už od svého vzniku. Lituji lidí, kteří kolem sebe vidí jen zlo, strach a bídu. Neříkám, že není nebo neexistuje. Kdysi jsem v takové realitě žil, ve strachu – což pro mě osobně bylo vyloženě peklo.

„Lépe si látku osvojíte, když si budete dělat poznámky rukou.“ Mnoho učitelů trvá na tom, že si žáci na střední škole musejí dělat poznámky, protože díky tomu se toho víc naučí. Tenhle druh „pravd“ ve školství mi připadá nejhorší – smíchává totiž pravdivé poznatky psychologie s nepravdivými. Pokud se podíváme na psychologii učení se, zjistíme, že mozek si lépe pamatuje informace, které získal o něco složitější a zajímavější cestou. Lépe se nám pamatují věci, které se s námi „vícekrát setkají“ – například postupně skrze sluch, zrak a nakonec třeba dotyk.

Problém je, že každý se učí jinak a potřebuje jinou kombinaci podnětů, aby dosáhl optimální efektivity v učení. Ale především když se člověk neučí z vnitřní motivace, efektivita je řádově nižší i v případě optimálního sledu podnětů. Podobně jako když uvaříme naprosto vyvážené jídlo a postavíme jej před někoho, kdo nemá hlad ani chuť. Navíc udržení pozornosti u něčeho, do čeho se musíme nutit, nás stojí obrovské množství energie.

Vzdělávání je postaveno na mnoha takových polopravdách. Je dobré nad nimi přemýšlet a nenechat se ošálit na první pohled logicky znějícími argumenty. Psaní rukou nás samo o sobě víc opravdu nenaučí.

Javier Milei vyhrál prezidentské volby v Argentině. Za mě skvělá zpráva – a možná i první vlaštovka povstání libertariánské politiky. I když se nejedná přímo o anarchokapitalistického kandidáta (byť jej tak média označují), ale spíše o minarchistu, chce zrušit povinou školní docházku a zavést vouchery na vzdělavání, povolit prodej vlastních orgánů nebo zrušit centrální argentinskou banku a samozřejmě zrušit většinu ministerstev, snížit daně a výdaje státu a podobně. Jak to dopadne? Co všechno se mu (ne)povede?

Každý člověk má potřeby. Dle těchto potřeb jedná. Potřeby různých jedinců jsou více či méně odlišné. Bohužel se setkávám s tím, že lidé často potřeby (a s nimi i jednání) ostatních bezhlavě odsuzují. Někdo s druhými o jejich potřebách mluví a snaží se je pochopit. Bohužel jsou i tací, kteří jsou schopni ostatním jejich potřeby omezovat či zakazovat. To, že máme nějaké potřeby, neznamená, že odlišné potřeby jsou špatné – i když si třeba myslíme, že mohou být škodlivé či se jim nevyplatí. Ať už jde o někoho, kdo věří, že život nemá smysl, o někoho, kdo rád experimentuje s drogami, či snad někoho, kdo rád hrátky typu consensual non-consent, přijde mi opravdu odporné danému člověku chtít onu věc zakázat místo toho, abych si s ním promluvil a snažil se pochopit.

Ve svobodné škole, kam docházím, je několik dětí, které jsou rády ve vůdčí pozici. Pozoruji, jak mají možnost tuto svoji schopnost svobodně rozvíjet. Často se při akcích pasují do role lídra, ale musí se vyrovnat s tím, že ostatní děti je jen tak poslouchat nebudou, protože v této škole nemusí. Sleduji, jak se díky tomu tyto děti zdokonalují a učí se něčemu, co bych nazval „respektující lídrismus“ :-). Sleduji, jak z těchto dětí, díky svobodě, vyrůstají empatičtí a respektující lídři. V klasické škole tyto děti často nedostávají svobodný prostor k realizaci těchto svých schopností a potřeb. Představme si dítě s přirozeně vůdčími sklony, které nemůže svobodně a s respektem rozvíjet své schopnosti – jako vzor lídra má klasického učitele (autoritu, která nemusí nikoho respektovat a která se musí poslouchat na slovo bez možnosti diskuze – čest výjimkám) a po celou dobu školy bude v podřízené roli. Až se takovéto dítě v dospělosti bude snažit dohnat a naplnit tuto potřebu, jaké nerespektující a přiřazeně-autoritativní vzorce bude uplatňovat?

Jak to souvisí s Ankapem? Zakládání těchto škol je legislativně i finančně (díky množství norem, které je potřeba splnit) nesmírně náročné. Čistě svobodnou školu založit ani nejde. Stále jsme pod drobnohledem státu. V ankapu by takovéto školy mohly vznikat vcelku snadno a namísto současného byrokratického balastu bychom se mohli daleko více věnovat dětem.