Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ve školách se učí dost lží a nepřesností, jak se tu ostatně řeší poměrně často. Mimo to mi ale přijde více a více zavádějící způsob vyučování o kapitalismu; na hodinách ZSV a dějepisu slýchávám: „Dříve tu prostě byl komunismus (případně socialismus), teď tu máme kapitalismus. Tečka.“ Ale kde? Ve srovnání s předchozím režimem jistě ano – a jsem za to ráda. Jenže reálně se dnes u nás prvky socialismu vyskytují snad všude – od státních zásahů a regulací trhu až po plně socialistické zdravotnictví či sociální systém…

To podle mě není ideologický pohled – že má ČR (i ostatní státy) smíšenou ekonomiku, je prostě (snadno dohledatelný) fakt. Vyučování ekonomie a společenských věd pomocí těchto zkratek určitě neučí studenty kriticky myslet, což bývá deklarováno jako jeden z hlavních cílů školství. Vlastně mě nenapadá jediný rozumný důvod, proč to takhle učit. Přijde mi to minimálně podivné.

O svobodě, v dnešním světě, mohu jen snít.
Nesvobodu, v dnešním světě, musím žít.

Tolik zla vůči dětem v rodičích,
tolik zla vůči dětem v lavicích.
Proč má někdo radost ze slz v očích mých?
Proč mě tedy stvořili, když mě nechtěj mít.

Nejsem první ani poslední,
tolik dětí zraněných.
Stali se z nich dospělí.

Dospěláci bez lásky, zájmu a přijetí,
kompenzují si trauma ve státním pojetí.

Ve jménu zákona!
Na kolena!
Ve jménu zákona
bude nám platit on i ona.

Ve jménu zla,
ve jménu absence dobra.

Legalizujem krádež, zlo i násilí.
Ale jen tam kde to stát přislíbí.

Na začátku to byly jen nemilované děti.
Teď to jsou už jen nemilosdrdní zmrdi.

Spolčují se proti nám.
Pro daně se zbraní chodí k vám.

Oni ovšem dělají jen svou práci.
V naději, že zapomenou, jací to jsou ubožáci.

Radši než otrokem a nemilovaný být,
to radši na větvi budu snít.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Texty ve Stokách mají být krátké (zejména na výšku, aby nebylo třeba scrollovat); mimo sezónu dělám výjimku.

A jsou tu zase prázdniny, jež nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; čtenost a sledovaost textů i videí Svobodného přístavu v tomto období každoročně klesá. Přepínám proto Svobodný přístav na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená méně obsahu a sníženou pravidelnost; mezitím se budeme nejen pilně připravovat na sezónu 2026/2027, odpočívat, dodělávat resty, ale přeci jen i o prázdninách se bude něco dít (třeba pobyt v Domu Svobodného přístavu).

Všechny autory Stok zároveň prosím o další texty; a předem děkuji! Užívejte si všichni léta; a především života!

Myslím, že název článku by mohl stačit. Není jedno jak. Není jedno, jakým způsobem. Cíl nestačí. Proč to píšu? Protože účel prostě nemůže světit prostředky. Bojovat za mír, volit za svobodu. Nedává to smysl. Cíl je důležitý, ale cesta k němu je neméně důležitá. Chtěla jsem tuto myšlenku jen připomenout. Když dělám něco, co má nějaký cíl, nepopírám způsobem cesty k němu samotný záměr? Jsem vůči sobě poctivá/ý? Nelžu si do kapsy? Souhlasí mé jednání s tím, co prohlašuji?

Mám krámek. Říkám mu komunitní krámek. Ukazuji, že téměř každý člověk může být překupníkem potravin. Jednoduše nakoupím a prodám. Často prodávám i levněji než Kaufland, protože využívám jejich zákaznickou kartičku, díky které získávám slevy ve výši 5 až 30 %. Svým zákazníkům tak mohu nabídnout, že za ně nakoupím za stejnou cenu, jakou by zaplatili oni sami, a zároveň jim ušetřím čas. Můj zisk tvoří právě sleva 5 až 30 %, kterou díky kartičce získám. Při nákupu za 1 000 Kč to obvykle znamená výdělek 50 až 190 Kč.

Pro lidi s nižšími příjmy může být tato činnost zajímavým přivýdělkem. Převezmou nákupní seznam, nakoupí zboží a doručí ho zákazníkovi. Není ani potřeba mít vlastní kamenný obchod. Stačí nakupovat na objednávku a nákup rovnou doručit klientovi. Na začátek postačí kapitál ve výši 1 000 až 5 000 Kč na financování nákupů. Pokud si chce člověk vydělat více, může některé položky nakupovat do zásoby, zejména když jsou ve slevě 40 až 60 % a ví, že o ně budou mít zákazníci v budoucnu zájem. Další výhodou je, že získávám přibližně 1,5 % zpět díky platbě kartou. Žijeme v konzumní společnosti, kde má čas hodnotu minimálně 130 Kč za hodinu. Proto není až tak obtížné najít lidi, kteří si raději zaplatí někoho jiného, aby za ně nakupoval.

„Štve mě, že lidi nechápou základní ekonomické principy,“ zaslechla jsem minulý týden na setkání Pokec o svobodě. „Ale oni je možná chápou, jen jim nevěří. A v tom je velký rozdíl,“ odpověděla jsem. Ono totiž není až tak důležité, co máme naučené ani čemu rozumíme. Důležitější je to, čemu věříme. Ať už to máme zformulované nebo to jen cítíme. Ten pocit „tohle je správně“ a „tohle je špatně“ je totiž mnohem silnější než jakákoliv znalost pouček. Víra rozhoduje o tom, co uděláme, jak se zachováme a co budeme považovat za správné. Je hlubší než myšlenky. Víra v něco může mít mnoho podob – víra v autoritu, v systém nebo v demokracii.
Když jdeme do diskuze s někým a máme pocit, že to nikam nevede, možná stojí za to se zastavit a zeptat se: „Čemu vlastně věří? Co je pro něj vnitřně správné?“ Věřím, že zvědavost a touha po porozumění dokážou překlenout i situace, kdy někdo vytváří argumenty, které ve skutečnosti jen obhajují jeho vnitřní víru, ne racionální přesvědčení. Víra je v mém životě velmi důležitá a má své místo. Jen bývá někdy nevědomá – a právě to může přinášet výzvy.

Nakonec nějaké otázky pro tebe: Čemu věříš ty? Jaké je to diskutovat s někým, kdo něčemu věří, ale netuší to? Co pro tebe byla v poslední době největší výzva? Pojďme diskutovat ❤️

Charity by se daly financovat z dividend. Pak by nebylo potřeba, aby stát lidem bral peníze a přerozděloval je. V jednom podcastu jsem zaslechl, jak se jeden člověk rozčiloval, že ministerstvo kultury sebralo jedné organizaci asi 50 tisíc korun na překlad knih. Vysvětloval, že překlady pomáhají dělat reklamu naší zemi a že je to jen 50 tisíc korun. Jenže sehnat 50 tisíc mezi umělci by přece neměl být problém. Vždyť právě oni brání kulturu a demokracii. Nebo by alespoň mohli té organizaci půjčit peníze, aby je investovala a z dividend financovala svůj provoz.

Podílím se na projektu rozdávání semínek zdarma. Je to vedlejší efekt jiného projektu. Peníze na nákup semínek, sáčků a dalšího materiálu získáváme z dividend. Lidé, kteří tuto službu chtěli, investovali své peníze a mohou si je kdykoliv vybrat zpět, pokud pro ně služba přestane být přínosná. Zapojili se proto, že jim služba přinášela větší užitek, než jaký by měli z peněz uložených na spořicím účtu. Organizaci, která potřebuje 50 tisíc korun ročně, by stačilo půjčit přibližně 800 tisíc korun od lidí. Píšu půjčit, ne darovat.

Koncentrácia členov štátu je vyššia vo veľkých mestách, kde sú ministerstvá a rôzne štátne inštitúcie. To znamená, že ľudia v malých mestách (obciach) prispievajú prostredníctvom daní na život, infraštruktúru a rozvoj veľkých sídiel veľa rokov. Je to fenomén, ktorý si uvedomí málokto.

Hororová fantasy manga o 20 svazcích vypráví o skupině dětí ze sirotčince, které jednoho dne zjistí, že jsou chovány jako maso pro démony. Rozhodnou se proto k pečlivě plánovanému úprku. Na „svobodě“ postupně odhalují temnou minulost, která vedla k jejich zotročení, stejně jako důvody, proč démoni jsou na lidském masu závislí. Dílo mi vyzněním přijde velmi smířlivé: Zatímco většina popkultury ukazuje nelidské podmínky předcházející boj dobra proti zlu, Zaslíbená země nezemě podstatnou část svého dějství věnuje vysvětlení této situace z obou stran. Postavy nebojují s cílem odvety nebo potrestat viníky, nýbrž hlavně za svoji svobodu a změnu světa, ve kterém probíhá systematická nespravedlnost. Hierarchizace společnosti démonů totiž vede k tomu, že úzká skupina aristokracie zneužívá svého postavení vůči ostatním, a znemožňuje tak alternativu k lidskému masu.

Hlavní hrdinka Ema tváří v tvář krutostem světa dochází k tomu, že i když démonům nedokáže odpustit, nemyslí si, že jsou všichni stejní, a nechce je zabíjet, přičemž odmítne i válku s nimi. Navzdory hrozbám ze strany démonů a lidí, kteří se s nimi spolčili, si skupinka hlavních hrdinů zachovává lidskost, a to mimo jiné díky síle přátelství, spolupráce a soucitu. Vážím si lásky, se kterou je celé dílo napsáno a nakresleno, což vynikne právě v kontrastu s tím, jak morbidní a drastické jsou některé její pasáže. Vzpouru vůči systému, odvahu držet se vlastních ideálů i opuštění zároveň vnímám jako důležité akty vnitřní svobody. Další přínos vnímám v poměrně promyšleném i metafyzicky vysvětleném světě i v zajímavých analogiích – kolik států a společností se chová k živým bytostem tak jako démoni z této mangy, za tichého souhlasu většiny?

Prezident Petr Pavel v médiích prohlásil, že by používání sociálních sítích nemělo být anonymní, ale mělo by být podmíněno prokázáním identity. Dále se vymezil proti online anonymitě obecně a argumentoval tím, že v reálném životě také nejsme anonymní. Tenhle argument je však podivuhodný, protože reálně anonymní jsme. Když jdu po ulici, cizí lidé okolo typicky neví, kdo jsem, jak se jmenuji a kde bydlím. Prezidentův pohled tedy není jen extrémně nebezpečný pro svobodu, ale je založen na neuvěřitelně pošetilém argumentu.

Lidé mají rádi jednoduché myšlenky. Je to bezpečnější, snazší, rychlejší. Složitost a komplexita s sebou nese potřebu jít do hloubky. To znamená mít čas a kapacitu věci zkoumat a zasazovat do kontextu. V případě složitých témat je jednodušší přijmout realitu ve zkratce, která odpovídá našemu světonázoru. Udělat si berličkou, která pomáhá v určitém smyslu čelit strachu z neznámého (mimochodem, slovo jednoduchý hezky podtrhuje celou myšlenku textu). Není v lidských silách rozumět všemu kolem nás. Berličky používáme všichni bez výjimky a je dobré o nich vědět. Důsledkem je, že vidíme svět, který ve skutečnosti neexistuje. Existuje jen v našich hlavách. Je dobré na toto nezapomínat. Každý máme určitý bias a myslíme si něco špatně. Buďme na sebe a ostatní laskaví a mějme trpělivost s tím, když někdo jiný „nevidí“ co v jeho myšlenkovém světě nedává smysl.