Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Častým argumentem proti zrušení povinné školní docházky nebo odluky školství od státu je obava, že děti o něco přijdou nebo že později budou litovat, že třeba do školy nechodily. Jde-li o to, aby někdo něčeho nelitoval, proč naprosto se ignorujeme skutečnost, že se to už děje? Na střední jsem dobrovolně a ráda. O základní škole to říct nemůžu, poslední roky jsem tam nesnášela každý den. Téměř vše mi tam připadalo naprosto zbytečné – a vnímám to tak i s odstupem času. Je to tolik dní, týdnů, měsíců, dokonce let života, které už mi nikdy nikdo nevrátí. Bohužel nemůžu ani říct, že by mi to nedalo nic, protože to ve mně zanechalo spoustu negativních věcí, které mi ovlivňují život i po letech. Věděla jsem to i v té době, ale nikdo mě neposlouchal. Moje problémy, které bral málokdo aspoň trochu vážně, měly řešení. Je mi to líto pokaždé, když o tom přemýšlím.

Diskutuje o legitimitě různých systémů, směrů nebo postojů se často zvrhávají do hádek. Myslím si, že hlavní příčinou je odlišné vnímání kritérií legitimity. Nehledě na konkrétní kritéria považuji za produktivní pojmenovat jejich odlišnosti namísto debatování, v němž stejným slovem každá strana myslí něco jiného. Osobně zastávám postoj morálního neobjektivismu – tvrdím, že neexistuje absolutně nezávislý soudce. Ať už souhlasíte nebo je vaším nejvyšším soudcem Bůh, přirozenost nebo cokoli jiného, doporučuji to explicitně pojmenovat.

Moje já, tvořivé nic, zadupává do země vaše ideologicky fixovaná pravidla. Co se člověku vybaví, když se řekne anarchie? Ve mně se tvoří dým neposlušnosti, pohrdání pravidly. A principy které bořím, když si beru svoji svobodu rozhodovat se v každém okamžiku sám za sebe – bez ohledu na křesťanský, demokratický nebo „anarcho“-kapitalistický moralismus. Nemůžu se projít ve „tvém“ lese? Aha, protože mi to tvoje přikázání nedovolují? To je škoda, že uznávám jenom svoje svobodné rozhodnutí. Nezjímá mě tvůj řád, dělám si co chci. A říkáš mi, že jsi anarchista, zatímco mě vyháníš s puškou v ruce.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Při slově anarchie se mi nevybaví pohrdání pravidly, nýbrž spontánní řád; při zápisu „anarcho“-kapitalismus zase humor z mateřské školky. Vadí mi, když bez svolení použiješ cizí majetek – ať už jde o les, domov nebo tělo; a obrana s puškou v ruce je přece v souladu s „beru svoji svobodu rozhodovat se v každém okamžiku sám za sebe“ – nebo snad stavíš svou svobodu nad mou, zatímco mi říkáš, že jsi anarchista?

Kampaň na knihu Anarchoagorismus je nečekaně úspěšná; přesto nepolevuji v její propagaci – dnes ve 20 hodin vystoupím ve StandaShow, můžete se přijít podívat!

Brněnští mi píšou, že mám moc akcí v Praze a málo v Brně; dneska v 18 hodin se můžeme potkat na ambasádě; popovídám si o anarchoagorismu?

Přijde mi znepokojující, jak rozšířená je myšlenka o jakémsi zajetí v sociálních sítích. Spousta lidí vám řekne, že na nich tráví „moc“ času. Uvědomme si, že trávení času na internetu není o nic horší než cokoliv jiného, záleží jen na osobních preferencích. Jenže obecně to takto vnímáno není. Je nám prezentováno, že jejich scrollování je podřadná aktivita. Lidé se pak podle mě cítí provinile, i když je to přesně to, co si přejí dělat. Pokud má člověk pocit, že nedělá to, co dělat chce, ve skutečnosti chce dělat něco jiného (třeba ví, že by si mohl zacvičit, ale přijde mu to nudné, tak kouká na videa). Na vině není žádný algoritmus, ale pouze a jedině člověk samotný. Řešení je si zvědomit své priority a pracovat s tím (a třeba požádat o pomoc, pokud to nezvládám sám; i to je v pořádku), nikoliv přenášení viny někam jinam.

Pravidelně sleduju Urzu, čtu stoky a podobně. Ale chybí mi vytrvalý a dostupný oponent z „druhé strany“ pro tříbení argumentů pro a proti ankapu. V době AI je však jednoduché si takového oponenta vyrobit. Mám v Gemini připraveného velmi jednoduchého Gema (agenta?) nastaveného podle promptu níže. Má dvě osobnosti, Ankapáka a Libtarda, kteří ochotně diskutují, faulují, zdrojují (občas i existujícími daty!) a navzájem se dohadují. Umožní to nahlédnout na druhou stranu ideologické barikády a minimálně pro mě je to velmi poučné a občas tuze zábavné, když se začnou hádat. Snažil jsem se je nastavit tak otevřeně, jak jen systém dovoluje, takže už jsme se hezky hádali například i na téma „ceny lidského života a vlivu barvy pleti na ni“. Vyzkoušejte – a pokud nějak fajně vylepšíte prompt, nasdílejte zpět. Odkaz na můj prompt nalezente zde.

Alice pracuje pro Stanislava. Náplní její práce je každodenní vraždění lidí v Ruritánii. Bob, který by nejraději nikoho nevraždil, to vidí, a řekne si: „Co kdybych přesvědčil Stanislava, aby vyhodil Alici, přijal na její místo mě, a já bych vraždil denně, ale pouze obden?“ Bylo by Bobovo jednání legitimní?

Všichni, kdo sledují dění před pravidelnými volbami, si jistě všimli čím dál větší snahy mobilizovat mladé voliče; já navíc k skupině mladých voličů (skoro) patřím. Propagace samotného tématu mi až tolik nevadí; na rozdíl od jeho většinového pojetí už se zprávou koho (ne)volit a hlavně – proti komu volit. Tím nemyslím konkrétní partaj, jak by se mohlo zdát, ale skupinu lidí. Každá z těch stran má přece své voliče; často označené jako „důchodce“, „dezoláty“ nebo nějak jinak. Lidé tak už vstupují do voleb s nastavením dobro versus zlo a „my“ versus „oni“ (přičemž dobro reálně ani neexistuje, viz populární „volit nejmenší zlo“) – a to je vnímáno jako základ voleb a demokracie. Zapojení mladých je populární převážně v kruzích, které se cítí těmito hlasy podpořené, neboť jsou mladí bráni jako homogenní skupina (ostatní lidé mají právo mít svůj názor, mladí jsou prostě jen mladí). Je mi proto záhadou, jak je možné vnímat demokracii jako synonymum něčeho dobrého, když jejím možným (ale podle systému naprosto validním) výsledkem je zvolení „zla“.