Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Auto lze použít s cílem zabít lidi. Můžou se k nim dostat děti, pokud seberou klíčky rodičům. Úmrtí spojená s autonehodami jsou jedna z nejčetnějších. Jsou jedním z nejnebezpečnějších způsobů dopravy. Jejich používání je spojeno se sedavým a nezdravým způsobem života. Jsou dominantním zdrojem znečištění ovzduší a skleníkových plynů. Logikou většiny regulátorů bychom tedy měli zakázat auta. Zakazuje se ale mnohem snadněji něco, co je ve skutečnosti minoritním jevem nebo spojované s „okrajem“ společnosti. Domnívám se, že z toho je patrné, že o skutečnou ochranu ve skutečnosti nemůže jít; volání po zákazech vychází z typického zveličování jinde ignorovaných rizik a přehlížení benefitů, které daný jev může přinášet.

Na tom, že vládnout nemůže většina.

Současná demokracie již dávno není vládou většiny, protože jsou neustále schvalovány zákony proti většinové vůli. Kdokoliv přijde s „nedemokratickou“ myšlenkou přímé demokracie, která je dnes technicky snadno proveditelná a mohla by i zachovat veškeré výhody zastupitelského modelu, narazí na námitku, že většina lidí není schopna rozumně a kvalifikovaně rozhodovat, a proto je nutná menšina volených zástupců. Když se ale zeptáte, co když tuto menšinu tvoří někdo jako Trump, odpověď zní: to ne. Ta menšina má být „rozumná“ — v překladu taková, která sdílí jejich názory. Nyní již uvědomělý zastánce diktatury uzná, že on chce být tím absolutistickým vládcem, jen se vládě nechce věnovat přímo. Chce si bezstarostně žít s vědomím toho, že někdo jiný dohlíží na to, že ostatní se chovají podle jeho představ.

Svobodu lze velmi těžko definovat a pokud se na definici svobody zeptáme deseti různých lidí, dostaneme deset různých dpovědí. Přesto můžeme pozorovat běžně sdílené intuitivní vnímání svobody, které definice přesahuje, a navzájem si rozumíme. Najde se ale i hlasitá menšina lidí, kteří si na „svobodě“ postavili svou ideologickou identitu, ale běžnému vnímání svobody se svým specifickým pojetím silně vymykají. Záměna svobody za vlastnictví je tendenční zideologizovaná definice, která účinně překresluje hřiště debaty. Když potom člověku z jejich návrhů vstávají vlasy hrůzou, můžou říct: „No jo, chápu, že se ti to nelíbí, ale to je svoboda.“ Jediná účinná obrana je nepřistoupit na změnu pravidel hry a trvat na běžném významu slova svoboda, jehož pozitivní konotace byla zneužita. Největší nepřítel svobody proti svobodě nestojí otevřeně, nýbrž sám sebe nazývá bojovníkem za svobodu – zatímco hájí „svobodné otroctví“ jako od Orwella.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Text mnedle odporuje sám sobě – vychází z premisy, že (cituji) můžeme pozorovat běžně sdílené intuitivní vnímání svobody, které definice přesahuje, a navzájem si rozumíme; problém je, že nerozumíme. Kdybychom si rozuměli, nebyl by důvod ten text psát. Můžeme se svobodu snažit popisovat a vést o ní dialog, nebo na to rezignovat s tím, že mé vnímání svobody je to jediné správné, takže bez respektu či argumentů lze onálepkovat nepřítelem svobody každého, kdo to cítí jinak; volím první možnost.

Tenhle článek obsahuje dvě zajímavé věci: (a) Nezapomene zmínit, že zločinci hrozí až osm let, a ještě může být rád, že nedostane víc za hanobení ostatků. Snad to skončí podmínkou. (b) Zmiňuje, že by příště volil jiný, legální způsob, například petici.

Docela dokážu pochopit tu potřebu změnit něco, co mě štve. Klidně to může být nedůstojné vystavování nějakého artefaktu. Za mě zvolil velice účinný způsob – co jsem pochopil, chtěl lebku zalít do betonu, snad ji tak uchovat a uložit někam, kde ji nebude nikdo hledat. Neuspěl. Snad lebce ani moc neublížil. Způsobil škodu, ale o lebce se teď mluví. Začalo se to řešit mnohem více než ubohou peticí. Pokud bych si z toho měl vzít ponaučení já – krom toho absurdního trestu – tohle je daleko lepší než nějaká petice.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Spíše než zákony bych řešil vlastnická práva k té lebce…

Každý zážitek se zapisuje do paměti jako záznam s obsahem a emočními „tagy“ – pocity, které zážitek vyvolal. Silnější zážitky se zapíší výrazněji, novější jsou dostupnější. Toto je plná kronika. Protože kronika je příliš rozsáhlá pro rychlé použití, mozek si paralelně udržuje kondenzovaný rejstřík – zobecněná hesla s průběžně aktualizovanými agregovanými pocity. A z toho ještě cheat sheet: jen nejdůležitější kategorie s dominantním emočním signálem.

Když se rozhoduji „pocitově“, mozek zobecní situaci na heslo, najde nejbližší shodu v cheat sheetu, načte k tomu uložené pocity a sečte je s aktuálním rozpoložením. Výsledek je kladný nebo záporný signál – a podle toho rozhodnu. Systém je rychlý a při dobré databázi i přesný. Selhává ale když agregované pocity jsou zkresleny atypickými nebo příliš recentními zážitky nebo situaci špatně zobecním a namapuji na špatnou kategorii nebo jsem v momentálně výrazně vychýleném emočním stavu. Emoce tedy nejsou protiklad rozumu. Jsou komprimovanou databází zkušeností – výkonnou, ale s jasnými podmínkami spolehlivosti.

🍕

Co rozhoduje o tom, jestli směřujeme k pravdě, nebo propadáme hoaxům? Myslím, že jsme odsouzeni věřit blbostem, dokud nepotřebujeme krátkodobě předvídat, co se stane. Touha „znát pravdu“ nestačí. Když například investuju, nutí mě to přijmout i bolestivá fakta, která bourají má přesvědčení. Vím, že když si něco nepřiznám, ztratím peníze. Lidé se drží faktů hlavně ve své profesi, kde jinak nesou okamžité následky. Vezměte si výživového poradce – o doplňcích stravy a metabolismu má přehled. Kdyby klientům radil nesmysly, zkrachuje. Jakmile si však stejný člověk vytváří názor o ekonomii, snadno skočí na socialistické nepravdy. U finančního poradce to bude naopak. Chápe zákony trhu, v otázkách zdravé výživy však může věřit pověrám.

Obzvláště nebezpečná pro otázku lidských práv zdá se mi mentální gymnastika stojící za novodobým omezením svobody slova. Umím si představit, že velmi podobné úmysly stály na počátcích cenzury mnohých autoritativních režimů, které pouze chtěly zamezit šíření škodlivých informací a podpořit ty, které směřují ke „zdravému“ směřování společnosti. Vymezení pojmu „projev“ je i dnes redukováno pouze na některé jeho aspekty: například musí jít pouze o informace, a nikoli hodnocení (urážky) či schvalování některých činů, nebo se nesmí jednat o některé informace dle obecného mínění ověřitelně nepravdivé.

Neexistuje však spolehlivý arbitr toho, co pravdou je a co není. I kdyby takový arbitr existoval, stále věřím tomu, že každý člověk se může zmýlit a myslet si i sebevětší nesmysly a seberozporující bludy, o čemž mě neustále znovu a znovu přesvědčují například stoupenci některých ezoterických směrů nebo konspirací, jako je plochá země. Jako člověku svobodomyslnému mi však nezbývá než akceptovat, že i takoví lidé se mezi námi pohybují, a nemají s námi ostatními často nic než ty nejlepší úmysly. Obviňování někoho podobného ze lži považuji spíše za projev krátkozrakosti těch, kdo chtějí rozhodovat o životech ostatních.

V poslední době si všímám, že jsem hodně vystaven libertariánským myšlenkám, hlavně od Urzy, Teri, Tima… Ztrácím trochu kontakt s opoziční stranou, a to je špatně. Nemáte na doporučení nějaké podcasty, slavné osobnosti či myšlenkové proudy, které těmto myšlenkám nejlépe oponují (ale znají je a nestrawmanují je)? Chci se trochu dovzdělat a načerpat pohled druhé strany. Nemusí jít jen o debaty s Urzou; klidně z úplně jiného soudku, ale ať to má hodnotu.

Neřešme, kdo nám vládne, ale že nám někdo vládne.

AI ľuďom prácu masovo nevezme. Aspoň nie tak, ako sa to straší. Oveľa presnejšie je povedať, že zlikviduje konkrétne úlohy, zrýchli prácu a zvýši produktivitu. Tak ako vždy: technológia neruší ľudskú činnosť ako takú, ale mení jej formu. Kedysi pracovala väčšina ľudí v poľnohospodárstve, dnes len zlomok. Nevznikla trvalá nezamestnanosť, ale nové profesie. Skutočný problém je inde: rýchlosť zmien. Prvýkrát môže byť bežné, že človek vyštuduje odbor, pár rokov v ňom pracuje a technológia ho medzitým znehodnotí. Preto prestáva dávať zmysel model „vyštuduj raz a rob to celý život“.

A tu narážame na školstvo. V svete rýchlych zmien pôsobí štátny model dlhého, centralizovaného a povinného vzdelávania ako relikt minulosti. Drží ho pri živote najmä zákon, nie prirodzený dopyt. Budúcnosť patrí flexibilite, priebežnému učeniu a vzdelávaniu, ktoré sa prispôsobuje človeku, nie človek systému.

Konzervativec: „Bez státu není svobody!“ Socialista: „Abychom byli svobodní, stát musí sloužit masám!“ Demokrat: „Prohlasujme se ke svobodě!“ Liberál: „Pro svobodu je třeba limitovat moc státu.“ Anarchokomunista: „Abychom byli svobodní, je nutné nedávat moc vládnoucí třídě.“ Anarchokapitalista: „Zrušme stát, abychom byli svobodní!“ Anarchoagorista: „Co je to stát?“

(Jde o subjektivní a zjednodušený pohled autora sloužící pobavení. Viz také Pravolevá personifikace a Liberálně-konzervativní pohádka!)

Za vzestup anarchokapitalismu v Čechách můžeme primárně vděčit Českým drahám. Jeden z důvodů, proč mají autisti rádi vlaky, spočívá v tom, že mají přesný rozvrh, což je pro autisty atraktivní. České dráhy však dokázali tento rozvrh narušit natolik, že již pro spoustu autistů vlaky atraktivní nejsou, a proto museli vyhledat svůj speciální koníček jinde. V tento moment přichází na scénu anarchokapitalismus. Jednoduchý předpoklad, nekonečný prostor pro prozkoumávání. A proto bych chtěl říct: Děkuji státnímu dopravci České dráhy. Nebýt toho, jak na hovno ste, bychom tu nikdy neměli tak super komunitu. Vyjádřete prosím v komentářích vaši lásku k českým drahám.

Ač se nepovažuji za příliš zdatného v nenásilné komunikaci, určitě mi změnila život. I proto jsem s radostí přijal pozvání SFL diskutovat o ní s Petrem Sucháčkem; chcete-li se zúčastnit, doražte před 19. hodinou na Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

Na minulých přednáškách o anarchokapitalismu v LibertyLoftu jsem rozebíral ekonomii a pak Vaše témata; oba záznamy vyšly až teď o víkendu, protože předtím jsme publikovali Konferenci.
Dnes bude diskutovat Krejča s Urzou o rozdílnostech kolektivistického a individualistického anarchismu; cílem stavět mosty a zasypávat příkopy – pojďte do toho s námi!
Zároveň zvu všechny i na příští přednášku; na té budu řešit skutečné i potenciální ekonomické chyby politiků současnosti.
Dnes večer se na Vás těším v LibertyLoftu – jako vždy v 19 hodin!

Z Urzových přednášek a videí o anarchoagorismu jsem došel k závěru, že šedý a černý trh jsou také agory. Nutno dodat, že Urza toto netvrdí, ba dokonce řekl, že to vnímá jinak. Pokud si definujeme agoru jako skupinu lidí, kteří si navzájem pomáhají ke svobodě, tyto trhy by do ní spadaly. Příklad: Obelix si (jen) jednou koupí zboží na darknetovém tržišti. Tím se (byť dočasně) stává členem agory konkrétního tržiště i celého černého trhu – s dealerem si navzájem dopomáhají ke svobodě. Když se dealer bude dále živit prodáváním nelegálního zboží, může pomáhat dalším zákazníkům, takže Obelix nepřímo pomohl i jim. Zároveň se stává známý pod svým pseudonymem a dealer o něm získává znalost (byť omezenou).

Potenciální problémy: Lidé v této agorře nejsou propojeni navzájem, operují v grafu interakcí jeden na jednoho. A prohlásíme-li, že Obelix pomáhá i dalším zákazníkům dealera, můžeme též říci, že i Obelixův zaměstnavatel, a indukcí je tedy členem agory úplně každý. S těmito problémy se vypořádávám tak, že rozlišuju agory dle typů vztahů mezi účastníky, jejich znalostí mezi sebou a přímostí a dopadem akce, kterou podnikly k dopomožení lidem ke svobodě.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Osobně mám striktnější požadavky na to, abych skupinu lidí nazval agorou; nevadí mi ale, když to někdo vnímá jinak – ostatně i SEK3 mnedle používal slovo agora minimálně ve dvou významech.

Dnes znovu navštívím svou milovanou Plzeň; konkrétně Erazim, kde si budeme povídat o digitální (ne)závislosti dětí. Můžete také dorazit; začínáme v 16 hodin na plzeňské Valše.