Gulag – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Nedávno jsem dočetl první díl Solženicinova Souostroví Gulag. To by se mělo dávat povinně na školách … teda pardon, vlastně nemělo, protože cokoli se dá dětem jako povinná literatura, se jim na celý život akorát zhnusí. V Gulagu popisuje autor spoustu zážitků: cely 3x3 metry nacpané třiceti lidmi; rutinní moření vyšetřovanců hladem a žízní, spánkovou deprivací, mrazem a horkem, bitím, zavíráním příbuzných a obecným ponižováním; několikatýdenní převozy, po kterých většinu odsouzenců vynesli rovnou do hrobu (vlastně ne, s tím se jim přece nikdo nebude kopat, tak je pohodí do lesa…).

Co však bylo nejpůsobivější, je naprostá absurdita celého období (jedná se o léta mezi VŘSR a Stalinovou smrtí). Lidé byli zatýkáni často jen tak, pro naplnění kvót. Vězni si ani tak neodpykávali trest, ale vykonávali otrockou práci – při stavbě průplavů, železnic a dalších staveb pro větší slávu všech Sovětů. Život jednoho takového otroka však neměl žádnou cenu – Rusko je přece strana široka s miliony a miliony dalších! Vždy se přece na někoho něco najde; slavný Paragraf 58 umožňoval odsuzovat například za protisovětskou agitaci, kontakt s cizinci, či prosté lemplovství při výkonu práce (typickým trestem podle Paragrafu 58 byla desítka, neboli deset let v lágru).

A nikdo neprotestoval, protože se bál, že na něho taky dojde (a pak na něho došlo i tak). Jak se tomu dalo zabránit? V době rozjeté lágrovské mašinerie už nijak; pouze v dobách před revolucí, v dobách, kdy lidé plivali na dosavadní systém a věřili, že vláda lidu zajistí přílet pečených holubů do huby; pouze tehdy existovala ještě nějaká naděje, že zazní hlas rozumu. Ten byl však přehlušen krvežíznivým křikem, jehož ozvěna se poté linula po desítky let ze sovětských věznic a lágrů.