Autor: Ondrášeček
Čas: 2023-07-26 00:00:02
Radikální autenticita
Vzápětí po mém posledním LSD tripu jsem se dostal do zvláštního a možná i trvalého stavu mysli. Po dlouhém uvažování bych řekl, že na něj nejlépe sedí nálepka „radikální autenticita“. Pramení z hlubokého uvědomění a prožití toho, že na mém já není nic inherentně špatného ani škodlivého; naopak je obohacující a je třeba o něj pečovat přesně tím způsobem, pro který bylo stvořeno, a projevovat co nejpřesněji jeho potřeby. Na oplátku dostávám od svého těla pocit vnitřního klidu, odvahy a také mnoho fascinujících podnětů. Věřím, že existují pouze lidé, kteří na autentické projevy emocí nejsou připraveni. Cítím, že si již nepřeji činit jakýkoli kompromis mezi autentickým a neautentickým: Plně autentické prožívání totiž považuji za kvalitativně odlišný stav mysli. Překvapuje mě, že někteří lidé v tomto stavu nejspíš byli vždycky, a také to, že mě před mým LSD tripem nikdy příliš nenapadlo, že nejsem dostatečně autentický.
Autenticitu považuji společně se sebepoznáním a láskou za důležitý prostředek vnitřní svobody. Cítím, že mohu dělat cokoliv, co mi dává smysl. Zároveň také vidím, jak ničivý účinek mohou mít určité vztahy a instituce na některé lidi. Retrospektivně nazírám, že radikálně autentickým jsem se dost možná už narodil, jenom jsem tuto vlastnost částečně ztratil skrze nepřijímající prostředí, se kterým jsem se tehdy nedokázal vypořádat. Jako pro někoho s ADHD pro mě bylo trávení času v kolektivech unikátním způsobem nepříjemné a do jisté míry vnitřně paralyzující, bránilo mi projevovat se v celé šíři. Umím si tak představit, že jakékoli nucení může mysl uvést do mnohem strnulejšího a nekreativnějšího modu než toho původního, a z něj se pak dostává jen velmi obtížně. Znepokojuje mě představa, do jak velké míry mnozí vlastně nevlastní svůj život. Já se nyní víc než kdykoli předtím cítím připraven žít naplno v souladu s ideály unschoolingu.
Autenticitu považuji společně se sebepoznáním a láskou za důležitý prostředek vnitřní svobody. Cítím, že mohu dělat cokoliv, co mi dává smysl. Zároveň také vidím, jak ničivý účinek mohou mít určité vztahy a instituce na některé lidi. Retrospektivně nazírám, že radikálně autentickým jsem se dost možná už narodil, jenom jsem tuto vlastnost částečně ztratil skrze nepřijímající prostředí, se kterým jsem se tehdy nedokázal vypořádat. Jako pro někoho s ADHD pro mě bylo trávení času v kolektivech unikátním způsobem nepříjemné a do jisté míry vnitřně paralyzující, bránilo mi projevovat se v celé šíři. Umím si tak představit, že jakékoli nucení může mysl uvést do mnohem strnulejšího a nekreativnějšího modu než toho původního, a z něj se pak dostává jen velmi obtížně. Znepokojuje mě představa, do jak velké míry mnozí vlastně nevlastní svůj život. Já se nyní víc než kdykoli předtím cítím připraven žít naplno v souladu s ideály unschoolingu.
Přečtení: 4924
Komentáře
Komentář 94953
Jakože vážně, moc to nechápu. Co to vlastně má znamenat, že jsem autentický? Co znamená "nevlastnit svůj život"? Jak se "správně" žijí ideály unschoolingu?
Komentář 94955
K Vašim otázkám:
Autenticitu vnímám jako chování v souladu se svým prožíváním, péči o všechny svoje důležité potřeby a absenci sebeklamu.
Nevlastnit svůj život mi přijde jako důsledek neautenticity, kdy člověk žije ideály jiných lidí. Takový člověk se možná cítí vnitřně nesvobodně.
Ideály unschoolingu žiju tím způsobem, že se vždycky věnuju věcem, na které mám zrovna chuť a které cítím, že mi pomůžou žít lepší život, způsobem, který mi vyhovuje, a skoro vůbec se do toho netlačím. Taky se tím nikomu nezavděčuju a dělám to s relativně stálým potěšením.
Komentář 94954
Komentář 94956
Komentář 94957
Ja osobne jsem v nekterych oblastech, napriklad partnerskem vztahu, jak to rict...hodne prozivam emoce. Napriklad pokud me partnerka necim "zranuje", tak to velmi silne vnitrne prozivam, a priznam se, ze cas od casu uz to v sobe neudrzim a dam tomu volny pruchod.
Mozna to souvisi s tim, ze jako dite (no, do nejakych 18-19 let) jsem doma zjednodusene receno mel zakazano emoce jakkoliv projevovat (jakekoliv, v podstate, mimo nejakych formalnich ke vztahu k rodicum) a delalo mi to dost velke problemy, predevsim v pozdejsich letech.
Podle toho co pises tak mi prijde, ze jses toho nazoru, ze by lide v takovych pripadech, kdy citi napriklad extremne silnou potrebu sdelit nekomu sve emoce, a to dosti expresivne, to nema delat a maji to "dusit v sobe"?
Nebo jak se na tohle obecne divas?
Ber to na osobu, ktera skutecne proziva nektere veci silneji, nez nekdo jiny (rekneme na takove te urovni "nestastna laska -> neda se to vydrzet -> jdu se zabit , ackoliv samozrejme ne AZ TAK silne...ale rekneme podobne)
Komentář 94958
Plyne z toho, že pokud tě partnerka něčím hodně štve, není to ona, jsou to tvoje emoce. To znamená, že jsi citlivej na nějaké věci, co dělá. Tím hlavním cílem podle mě je formulovat to takovým způsobem, aby ji ta experivita nenaštvala a nevzala si to osobně, protože to se stejně hodně mine s cílem komunikovat svoje emoce (viz třeba Nenásilná komunikace). Držet to v sobě může být dobré, pokud to neumíš vyjádřit jinak než rozdmýcháním další zbytečné hádky. Zároveň si ale nemyslím, že je zdravé v sobě emoce dlouhodobě držet; nejspíš to nějakým způsobem ublíží tvému organismu a hlavně si myslím, že se ty emoce stejně nakonec nějak projeví – jen možná méně žádoucím způsobem.
Určitě mi tedy přijde dobré i ty silné emoce přijmout a mluvit o nich a hledat zdravé způsoby vyjádření i těch silných emocí. Pokud třeba máš pocit, že se něco nedá vydržet, můžeš říct, že to s tebou dělá ta situace, do které ses dostal, a že potřebuješ tu a tu pomoc, nebo prostě pohov od okolí. U toho třeba nevidím důvod, proč by to někdo akceptovat neměl. Ale pokud někdo naprosto vyšiluje a okolí ho nechápe, pak vlastně ani moc auntentický není, protože nikdo nechápe, co se to v něm kurva děje.
Komentář 94963
Komentář 94964
Komentář 94959
Komentář 94960
Nastavení zobrazení uživateli nechtěných a neschválených komentářů
Některé uživateli nechtěné či neschválené komentáře mohou být skryty; zobrazit je můžete po přihlášení.