Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Slyšel jsem: „Je žádoucí děti na školách nedobrovolně a cíleně stresovat, jelikož v dospělosti budou jistě často prožívat stres -> tudíž je to skvělá průprava na dospělý život.“
Odpovídám: „Je žádoucí děti na školách nedobrovolně a cíleně opíjet, jelikož v dospělosti budou jistě často požívat alkohol -> tudíž je to skvělá průprava na dospělý život.“

Když mi bylo 15 let a chtěl jsem jet navštívit svoji přítelkyni na Slovensko, rodiče mi to zatrhli. Souhlasili sice s tím, že to vcelku dobře dovedu posoudit, ale řekli mi, že oni sami mají za mě zodpovědnost, tedy pokud by se mi něco stalo, „mají to na krku“. Tehdy jsem se na ně za to velmi zlobil a považoval to za vrchol nespravedlnosti. Tento modelový příklad je ukázkou, jak stát deformuje rodinné vztahy. Místo toho, aby rodiče akceptovali moji zodpovědnost za mé vlastní činy, nechali se v rozhodování ovlivnit hrozbou třetí strany, která o naší situaci nevěděla vůbec nic. Dokud zde budou existovat centrální instituce, které zodpovědnost přenášejí ze člověka na člověka, podobné mezigenerační křivdy se nejspíše budou dít dále.

Z pohledu anarchokapitalisty bych raději, aby se tou tváří stal „charismatický krasavec“. Pokud vyhraje gauner, spousta lidí si totiž řekne: „Je to na prd, ale kdybychom si bývali byli zvolili toho charismatického krasavce, tak by se nám žilo krásně… čili příště musíme volit tvrději a lépe!“ A tím se akorát podpoří – zvláště demokraty milovaný – olidismus. Zatímco pokud lid zjistí, že i přes toho charismatického krasavce se v zásadě (logicky) nic nezměnilo, půjde pak ten „olidismus“ v debatách daleko lépe rozporovat.

Celý národ žije volbou prezidenta; jde o celospolečenské téma číslo jedna. A já si říkám: „Má být tváří největší místní zločinecké organizace od pohledu gauner, nebo charismatický krasavec?“ Když už tady to útočné násilí máme, možná bych ho preferoval bez pozlátka; ale především se ptám: „A jak moc na tom záleží?“ Když odmyslíme to demokratické divadýlko a náboženské rituály, jak moc naše životy reálně ovlivňuje, kdo je prezidentem? Na to si nejspíš musí odpovědět každý sám.

Miloš Zeman byl úplně ideální prezident. Stát považuji za agresivní, vulgární, nemorální, neefektivní, nefunkční mafiánskou organizaci a Miloš Zeman všechny tyto jeho vlastnosti reprezentoval a demonstroval naprosto dokonale. Tak viditelně, že to došlo i mnoha lidem, kteří to odmítají vidět celý svůj život a stále slepě věří v etatismus, demokracii a „olidismus“. Pokud by vyhrál Babiš tak to může podlomit víru dalšího velkého množství etatistů. Naopak s vítězstvím Petra Pavla se obnoví a utvrdí jejich víra ve funkčnost demokracie. Volba prezidenta je tedy o tom, jestli máme krátké časové preference a chceme se zbavit Babiše nebo dlouhé časové preference a chceme se zbavit se státu a demokratické totality.

Dovedete se upřímně zamyslet nad otázkou, jak by se lišil váš dnešní život, kdyby před pěti lety zvítězil v prezidentských volbách ten druhý kandidát? A jak se bude lišit za pět let, když vyhraje Babiš a když vyhraje Pavel? Radikálně? Nijak? Nemáte tucha?

Týrání na obecné rovině vnímám jako soustavné překračování hranic určitého člověka, vedoucí k trvalé újmě. Probíhá často v mocensky nastavených vztazích a za velmi malého respektu k potřebám druhého. Stát podle mě zásadně podporuje týrání buďto přímo, nebo skrze instituce, jimž uděluje pravomoce. Jeho represe považuji za projev hluboce nerespektujícího přístupu, protože z politické objednávky rozhoduje o životě zasaženého, bez jeho svolení. Týrání dále podporuje nepřímo vytvářením mocenských schémat, jež týrání činí mnohem jednodušším, a někdy dokonce nutným. Moc rozhodovat o lidech dává například do rukou rodičů, učitelů, úředníků, lékařů, policistů nebo politiků.

Přijde mi důležité, aby o tom, zda došlo k týrání, rozhodovala oběť, a nikoli útočník. Proto mi nedává smysl, když mnozí odpůrcům státu říkají, že stát koná pro jejich dobro nebo že na něm všichni participují dobrovolně. Takový přístup považuji sám o sobě za týrající, protože dotyčný ignoruje hranice určitého člověka a namísto toho mu podsouvá hranice vlastní. Za obrovský problém považuji, když i samotná oběť začne týrání zlehčovat, neboť je podporováno jeho okolím, kulturním prostředím nebo příslušnými institucemi. Oběť po čase začne tvrdit, že se vlastně nic špatného nestalo, a časem se možná sama stane týratelem.

Z toho plyne, že pomezí mezi týrajícím vztahem a normálním vztahem může být mlhavé; je třeba důkladně promyslet, zda je příslušné prostředí adekvátně responzivní vůči potřebám jednotlivce. Považuji proto za extrémně důležité si vůbec uvědomit komplexitu a rozsah tohoto problému: Nerespekt není zdaleka jen doménou vztahů, je bohužel zakořeněn v samotném společenském uspořádání. Jsem pro konzistentní prosazování koncepce bezstátní společnosti, v níž je respektována autonomie každého jednotlivce a v níž lidé nedostávají nadbytek moci nad jinými lidmi.

Dává smysl zakazovat lidem rizikové aktivity? Čím víc nad tím uvažuji, tím víc si uvědomuji, že úplně cokoli, co děláme, obnáší určitá rizika, ať už jde o sport, užívání omamných látek nebo práci. I kdybychom se všem rizikovým činnostem chtěli vyhnout, vlastně si moc nepomůžeme, protože i samotné nicnedělání má řadu společenských, psychologických i zdravotních rizik. Z toho plyne, že zakazovat lidem rizikové činnosti nutně přináší rizika, protože namísto toho mohou dělat jiné problematické aktivity, nebo se jenom válet doma, což je mnohdy ještě rizikovější, a vede třeba k depresím. Žít je samo o sobě nebezpečné a nikdo vám nemůže garantovat, že zítra neumřete. Zákazy podle mě dávají smysl jen těm lidem, kteří zdůrazňují riziko jedné činnosti a selektivně přehlíží rizika alternativ. Docházím proto k závěru, že většinou nikdo kromě člověka samotného nedokáže lépe posoudit, zda pro něj rizika dané činnosti převažují nad benefity, což považuji za silný argument proti jakémukoliv zákazu.

Můj dotaz: Napiš mi libertariánský text na 150 slov na téma legalizace zbraní.

OpenAI chatbot: Legalizace zbraní je důležitým projevem libertariánského přesvědčení, že jedinec má právo na ochranu svého života a svého vlastnictví. Zákazy zbraní jsou neúčinné a často jen omezují právo občanů na sebeobranu. Navíc mohou být zneužívány k potlačování občanských práv a svobod. Legalizace zbraní také umožňuje občanům učinit vlastní volbu o tom, jak chtějí ochránit sebe a své blízké. To je důležité pro ty, kteří žijí v oblastech s vysokou kriminalitou, kde mohou být ohroženi přesto, že se snaží zachovat zákon. Libertariáni věří, že každý má právo na sebeobranu a že zákazy zbraní jsou neúčinné a omezující. Legalizace zbraní tedy představuje důležitý krok k ochraně práv jednotlivce a k umožnění lidem samostatně rozhodovat o tom, jak chtějí ochránit sebe a své blízké.

Zdroj: Assistant (2021). Odpověď na dotaz o legalizaci zbraní.

Poslední dobou na mnoha lidech (zejména pak sám na sobě) pozoruji, jak lehce sklouzneme při debatě k útočnému chování či dogmatismu. Je jednoduché si říct, že ten hlupák na druhé straně vůbec neumí přemýšlet, ignoruje naše argumenty a je neochotný měnit názor. Ale co my? Nepředkládáme mu třeba své názory jako jedinou pravdu? Ať už debatujeme s kýmkoliv o čemkoliv, je klíčové zachovat klid a snažit se, abychom společně s protistranou přemýšleli o postojích či argumentech toho druhého. Budeme-li na sebe jen hystericky pokřikovat, nakonec oba odejdeme s tím, že ten druhý je hlupák. Klidným přístupem však můžeme odhalit, že i zdánlivý dogmatik může změnit svůj názor.

Poslušnost je zodpovědnost. Povinnost je právo. Sloužit znamená přijímat péči. Nátlak je respekt. Muset znamená mít volbu. Hranice nám dávají svobodu. Indoktrinace je vzdělání. Donucení je dobrovolnost.

Bylo nebylo jedno městečko. V něm žili dva kamarádi – minarchista a anarchokapitalista. Ti se ve většině názorů shodli, byť anarchokapitalista byl radikálnější. Jednoho dne oba kandidovali do zastupitelstva města. Oba byli zvoleni. Starostou se stal minarchista. Udělal většinu věcí, které by chtěl jako starosta udělat i anarchokapitalista. Na té menšině se však neshodli, a začal politický boj, který vyústil v odvolání minarchisty z funkce starosty. Rozhádaní libertariani pak nedokázali zabránit tomu, aby si etatisté dosadili vlastního starostu. Ten postupně zrušil vše, co minarchista zavedl. Pozdě si libertariáni uvědomili, že v centralizované demokracii musejí spolupracovat, aby něco dokázali změnit.

Když vidím, jak účinně stát zakázal drogy, nemám strach, že nám „zakáže“ Bitcoin.

Pravidelně znívající povzdechy nad „naši rozdělenou společností“ pramení i z přehnané ambice přirozeně nesourodé a odstředivé skupiny lidí či jedince uměle a násilím stmelovat do struktury státu.

Občas se člověk pozastaví nad tím, jak mohou někteří lidé naprosto ignorovat docela zřejmá fakta či nechápat jednoduché a srozumitelné koncepty lidských práv a svobod. Kde má tento častý zádrhel svůj původ? Dle mého názoru jsou největším záškodníkem kritického myšlení nezpracované emoce. Ty dokáží člověku dokáží často zatemnit logické uvažování. Vezměme si například oblíbený argument řady homofobů: „Je to nepřirozené, je to proti přírodě…“ Jak tohle souvisí s lidskými právy či svobodami? Ač zjevně nijak, právě do debat o právech či svobodách se to dostává opakovaně.

Tento fenomén nemusíme sledovat pouze na druhých. Jsem si jist, že každý čtenář tohoto textu dokáže podobné jevy vypozorovat i sám na sobě: Zkuste se zamyslet nad tím, jaký máte postoj, když diskutujete o něčem, co je pro vás emocionálně důležité. Pravděpodobně o dost agresivněji. Časté bývá i to, že člověk svého oponenta shazuje a vůbec jej nebere vážně. Je to přirozená reakce – netřeba se za ni stydět. Důležité je si ji uvědomovat, pracovat s ní, emoce v sobě oslovovat a snažit se být vždy co nejotevřenější ke změně názorů.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 18 hodin vystoupíme v ve skautském středisku Josefa Šivela v Otrokovicích.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 18 hodin vystoupíme v Erazimu v Opavě.

Metr čtvereční orné půdy dnes stojí méně než půllitr točeného piva. Dva sousedící pozemky mohou mít o více jak dva řády jinou cenu jen proto, že na jednom je státem zakázáno stavět. Orné půdy je tedy „netržně“ mnoho, což vede k plýtvání: Pozemky držené s očekáváním budoucí (čistě úřední) změny z orné půdy na stavební se mnohdy vyloženě plundrují. Majitele stav půdy netrápí, jelikož očekává zisk z prodeje a nikoliv úrodnosti, která kupujícího nezajímá. To všechno vede ke snížené ceně potravin. Ty však nejsou „levnější zadarmo“. Cenou je snížení kvality půdy a dražší stavební pozemky. Projídáme budoucnost a směňujeme bydlení za jídlo. A čeho že máme nadostatek? Bydlení, nebo rohlíků?

Dnes je tomu přesně osmadvacet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět jeden z největších myslitelů, ekonomů, filosofů a géniů – Murray Newton Rothbard, „otec anarchokapitalismu“; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů, jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely: anarchismus (anarchoindividualismus) a rakouská ekonomická škola. Anarchisté často chybovali v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 18 hodin vystoupíme v EduCornu v Praze.

Není nad to, učit se gramatiku a nechápat přitom významy slov, které ji tvoří. Není nad to, učit se cizí slovíčka, jejichž český ekvivalent občas ani neznám, bez kontextu. Podobně bohužel vypadala moje výuka cizích jazyků na základce a střední škole. I když jsem se „učil“ němčinu prakticky sedm let, nikdy jsem nepochytil víc než základní slovní zásobu. Začal jsem ji navíc nesnášet a dodnes se někdy cítím méněcenně. Určitě lituji toho, že jsem se nesnažil víc, ovšem stále jsem já byl klientem škol a školy byly placené mimo jiné za to, aby mě motivovaly. Učitelé rozhodně mohli učit daleko lépe; ale na druhou stranu, komu by se chtělo učit složitěji pod tím vším tlakem byrokracie? Ze žalostných výsledků nakonec viním spíš systém, který jen velmi málo dokáže pečovat o individualitu. Studenty shlukuje do velkých heterogenních skupin a nutí je věnovat se společně spoustě různých oborů. Systém mi prostě přidělil učitele a předmět a po těch chudácích pak požadoval, aby hodnotili moje předem definované výstupy…

Školy bohužel mě i podobné případy testovaly z pokročilé látky, aniž bychom vůbec chápali základy. Aby se podobné šílenství nedělo dál, je podle mě důležité, aby se školy skutečně zaměřovaly na potřeby studentů, rodičů nebo učitelů, nikoli státu nebo zájmových skupin. V takových školách by pak slovo studenta nebo rodiče mohlo mít velkou váhu a student by si mohl vybírat, jak moc a na jaké úrovni se chce čemu věnovat. Učitel by mohl na tyto požadavky citlivě reagovat a společně se studentem ve škole budovat příjemné prostředí. Cestu k tomuto stavu spatřuji v podpoře paradigmatu svobodného vzdělávání a především v decentralizaci a demonopolizaci školského systému.

Ve škole se učíme gramatiku mateřského jazyka, která je bezesporu důležitá pro správné používání onoho jazyka. Současně s tímto se ale učíme posmívat se těm, kteří jazyk neovládají, a často se mezi těmi, kdo v pochopení gramatiky došli dál, vznikají tzv. Grammar nazis (Gramatičtí nacisté), kteří mají se skutečnými nacisty společnou potřebu povyšovat se nad ostatní a snahu vymýtit ze světa to (podle nich) nedokonalé a podřadné.

Přitom jazyk je živý a nespoutaný organismus, který vzniká, mění se a zaniká s potřebou porozumění mezi jednotlivými mluvčími. Možná znáte to uspokojení z komunikace s cizincem třeba v angličtině, kterou se roky učíte, a když už se ji odvážíte použít v reálném světě, máte radost, že jste se s protějškem pochopili, ačkoliv to třeba nebylo úplně správně. A pak jsou lidé, kteří mají blok z potřeby dokonalosti, která se uznává jako společenská norma, a tu angličtinu nikdy nepoužijí. Jazyky jsou krásné a jejich pochopení dodává pocit uspokojení – pokud se tak děje na bázi dobrovolnosti.

Máte-li dojem, že na vás stát zapomněl, nezoufejte. Při výběru daní si na vás určitě vzpomene.

V sobě, lidech i ve společnosti vidím obrovský potenciál. Trápí mě ovšem vidět, jak moc tento potenciál přichází nazmar. Lidé dobrovolně věnují spoustu času činnostem, které je nebaví a nedávají jim smysl. Po tisíciletí se navzájem svazovali, ať už ve vztazích, kulturními normami nebo státním aparátem. V důsledku toho některé životně důležité služby a instituce nefungují zdaleka tak dobře, jak by fungovat mohly. Je těžké svalit vinu na někoho konkrétního, neboť lidé se svázaní již rodí a uzly si navzájem utahují. Protože svázaní toho typicky nedokážou tolik, nemohou se stát nejlepší verzí sebe sama.

Jak umožnit lidem naplnit jejich potenciál? Tato otázka je ošidná, protože mnoho politických směrů je ve své podstatě jenom nahrazením provazů okovy. Jsem rád, že žiji v době, ve které společnost již tolik neutiskuje chudé lidi nebo ženy; překvapuje mě ovšem, jak moc bez povšimnutí podobné instituce utlačují děti nebo podnikavé lidi. Ať už stát nebo (občanská) společnost dělají cokoliv, věřím jim proto jen velmi málo, že jim skutečně jde o naplňování našeho potenciálu. Domnívám se, že jediným univerzálním postupem, jak se po generace předávaných okovů zbavit, je prosazování nekompromisně respektujícího přístupu vůči všem živým bytostem a také osobní i ekonomické svobody do všech důsledků.

Vítejte ve Stokách v roce 2023!
Rád bych s vámi sdílel své prožívání roku 2022.
Všem autorům od srdce děkuji za jejich texty; a zároveň prosím, pište dál!
Coby přání do roku 2023 budu opět citovat jednoho z nejmoudřejších lidí: „Mějte se rádi!“