Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

S požadavkem na dokonalost jste přišel vy, ve vašem prvním příspěvku.

Jo. Ale o tom jsem nepsal.

Myslíte, že ta komise bude dokonalá? Protože pokud ne, pak se též budou objevovat nedocenění umělci. Ve výsledku to pak nebude vaše kritérium splňovat.

Ono je totiž IMHO nemožné dosáhnout toho, aby všichni umělci byli včas doceněni.

Vy se věnujete výtvarnému umění, že? Pokud děláte něco, co bude doceněno (snad) až časem, a někdo si toho všimne, může do toho investovat už dnes, a riziko převzít. To je krása tolik nenáviděné spekulace…

A jak byste to chtěl řešit? Pokud budete umění dotovat, můžete buď vybírat, koho zadotujete (pak ale máte v principu stejný problém – ne vždy se trefíte; dokonce bych čekal, že ten problém bude častější), nebo můžete dotovat každou mazanici, o které někdo prohlašuje, že je to umění.

Ona souvislost celkového finančního ohodnocení a kvality umění je problematická z principu: Kvalita je z principu subjektivní, zatímco pokud umělec zveřejní výpis z účtu, všichni tam asi uvidíme stejná objektivní čísla… Celkové finanční ohodnocení tedy souvisí i s tím, kolik lidí bude to umění považovat za kvalitní.

Víceméně jste k teoretickému článku poskytla praktickou zkušenost. Díky!

Nikoli. Z toho vyplývá, že ne všechno je doceněno hned. Neznamená to, že dotace jsou způsob, jak to obecně vyřešit, a už vůbec to neznamená, že to stojí řešit za tu cenu. Přičemž cena nemusí být jen o penězích. Můžeme za kulturu kompletně bez dotací utratit stejně, jako dnes utrácíme za dotovanou kulturu (včetně dotací), ale výsledek může být úplně jinde.

No, asi jo, ale přijde mi to až moc abstraktní. Nemám problém s mírou abstrakce, ale hodily by se k tomu občas konkrétní příklady.

Jako ano, otázka je, jaký má být závěr. Je-li to „dejme si pozor, aby se liberalizace týkala i malých ryb“, nemám nic proti. Na druhou stranu, kdyby to mělo znamenat, že na každou liberalizaci uděláme komisi, která naplánuje pětiletku, je to spíše způsob, jak (nezávisle na úmyslu) nakonec neudělat nic.

Pokud lidé budou utrácet zejména ve svém okolí, možná ke mě peníze Vídeňáka doputují rychleji než peníze Pražáka. Pro vás by určitě (při znalosti bydliště) šlo najít podobný příklad.

No nevím. V propletené síti dodavatelských vztahů těžko říct, dost možná by velká část peněz následně putovala zase někam do zahraničí. Ale přijde mi to jako jedna z posledních věcí, co na tom řešit…

I pokud byste bydlel uprostřed Slovenska, budete mít některé části zahraničí blíž než některé části Slovenska…

Vysvětlete zaměstnancům této pobočky, že je to špatně…

> Z téhle logiky by pak bylo pochopitelné investora zdanit na místním uzemí alespoň tak, aby nebyl v pozici silného černého pasažéra, který sklízí jen výhody

OK, pak ale ideálně jako cena za používanou službu (ve stylu dálniční známky), ne jako plošnou daň.

Já jsem jen jeden z deseti milionů. Může to utratit třeba i u nějakého Pražáka. Nic proti Pražákům, ale takový Vídeňák je mi geograficky rozhodně blíž.

No a?

Neznám všechny detaily historie, ale v principu mi přijde špatně odlišovat místní a zahraniční investory. Ať už na jednu stranu (bapr. kladení překážek pro zahraniční), nebo na druhou (investiční pobídky). A je mi jedno, jestli zisk z mého nákupu bude mít Franta z Prahy, nebo Helmut z Vídně.

Nic takového nehájím. Jednak z principu a jednak si myslím, že by tu vzniklo víc Českých pošt a Českých drah než Budvarů. (To se vlastně děje tuším i v soukromém sektoru, ale tam se to pročistí.) Ale když už tu ten Budvar je, necítím takovou silnou potřebu ho privatizovat.

BT@, přijde mi vtipné, že pro ponechání Budvaru v rukou státu mám opačný argument než Maláčová: Ona považuje Budvar za něco důležitého a proto chce, aby to měl v rukou stát. Já považuji Budvar za něco nedůležitého, a mj. proto mě až tak netrápí, kdy to bude mít v rukou stát.

S tímto pojetím jsem se nesetkal, ale myslím, že to moc věcí nemění.

Z pohledu zahraničního investora: Nutnost utratit peníze ve stejném státě je dost omezující. Někdo na to možná občas podstoupí, ale bude to stále velký odliv.

Z pohledu obyvatele té země: Bude tu mnohem méně zahraničních investorů. Ale když už se tu občas nějaký objeví, bude to muset utratit na území té země. Občas říkám, že Vídeň je blíž než Praha, z praktického hlediska je mi to celkem jedno, kde to utratí.

Z hlediska vymáhání: Celkem by mě zajímalo, jak byste to chtěl vynutit, aby to nešlo snadno obejít. Například firma nemusí v tom státě vykázat zisk, protože bude mateřské firmě platit nějaké faktury. Pokud byste to chtěl řešit, nejspíš vygenerujete hromadu byrokracie s mizernou účinností. (Což na druhou stranu může být ta lepší varianta, protože to omezí škodlivé dopady, ale ani tu byrokracii bych nepovažoval za žádoucí…)

Z hlediska ochrany před nemocí asi opravdu nemá pro člověka velký smysl, aby se rozhodl se třeba nechat otestovat, a ostatní nedělali naprosto nic. (Testování jsem zvolil, protože má z hlediska ochrany minimální benefit pro člověka, který to podstupuje.) To je ostatně taková parodie na svobodu.

Co ale dává smysl, je vybrat si, kam budu chodit. Mohu se rozhodnout chodit jenom tam, kde majitel/provozovatel vyžaduje takovou míru opatření, jakou požaduju.

Prchal – ten dělá marketing ANO. Formálně není ve vládě, fakticky má zřejmě vliv na činnost této strany. Lze to tušit z některých rozhodnutí, která nevypadají, že by se primárně snažila řešit zdraví populace.

Já si naopak myslím, že byste tu hranici měl určit vy – sám pro sebe. Klidně u toho poslouchejte politika, kterého chcete.

Ve vládě sedí možná nějací odborníci, nepřímo tam sedí třeba Prchal. To je taky odborník, ale ne zrovna ten, jehož radami bych se chtěl řídit.

OK, a kde uděláme tu hranici? Vždy lze v rámci prevence zajít dál. Někdo může po někom chtít podstoupení X různých testů (nejen na covid-19) a několik týdnů karantény. Taky lze chtít, aby ty testy byly čerstvější. Proč udělat tu hranici přesně tam, kde říkáte?

No nevím. Pokud racionální ignorance někoho motivuje nejít k volbám, pak možná ano, časem to může dojít k vyšší volební účasti. Druhá věc je, koho budou lidé statisticky volit. Stále se nebude moc vyplácet nad volbou strávit velké množství času. Takže se obávám, že to lidé prostě z velké části hodí populistům, kteří nabízejí změnu, ať je jakákoliv.

Tím neříkám, že se nemáme snažit o zlepšení skrze volby. Možná jsem někde byl příliš pesimista. Ale říkám, proč v rámci trhu lze takové zlepšení očekávat rychleji.

Ad 1: doplnil jsem to v reakci na Richarda Fulda.

Ad „Může být na jednu stranu vše soukromé a stejně nic nebude fungovat, pokud Ti vlastníci s tím nebudou umět zacházet směrem k všeobecnějšímu prospěchu. A stejně tak může perfektně fungovat stát, pokud s ním politici budou umět zacházet.“:

V principu ano. Jsou ovšem důvody, proč věřit více trhu než politikům. Má trhu nepotřebuju, aby to někdo s výsadním postavením dělal dobře. Tam mi stačí, abych byl schopen najít jednoho, kdo to dělá dobře. Lze namítnout, že totéž platí v politice díky volbám. Do jisté míry ano, zjednodušeně řečeno můžeme jednou za čtyři roky jít k volbám a jedním hlasem (plus kroužkováním) vyjádřit názor na spoustu věcí dohromady. I pokud ale najdete stranu, která vám v tom vyhovuje, může vám to být k ničemu, protože tu máme problém racionální ignorance (vizte https://stoky.urza.cz/texty/proc-ty-volby-dopadly-zase-spatne-1843 ) a ostatních voliči mají nepřímo motivaci vaši snahu zhatit.

1. Je-li tu rozumná šance na rozumné odškodné, může se najít někdo, kdo to zafinancuje výměnou za podíl na odškodném. Už jsem viděl poskytování právních služeb na podobném principu.

Znásilnění je vědomý akt agrese. Rozhodnutí nevzít si roušku je vědomý akt vynechání prevence, nikoli přímé agrese. Podobně by šlo po někom chtít, aby před kontaktem půl dne starý test na nemoci různého druhu a byl nějakou dobu v karanténě. Nevidím nějaké jasné pravidlo, podle kterého by šlo rozumně tu hranici určit pro všechny za každých podmínek. A právě proto si myslím, že by to mělo být na dohodě.

OK, ebolu jsem zmiňoval dříve. Je to nemoc, která se v ČR moc nevyskytuje (rychlé googlení naznačuje nula potvrzených případů), ale v principu se může objevit a přenášet se z člověka na člověka. Z různých důvodů asi nejsou na místě velké obavy, ale někdo může legitimně chtít se ochránit před ebolou očkováním a omezením kontaktů na očkované. Podstatné je, že je problém tu hranici nastavit nějak rozumně pro všechny stejnou.

Z velké části souhlas. Podstatné je, že je to škála a je těžké najít jasnou hranici. Proto mi přijde rozumné tu hranici odvozovat z dohod. Představte si dvě situace:

a. Vlastník budovy rozhodl, že bude pouštět jen očkované a zároveň otestované, a zároveň bez sebemenších příznaků kašle a rýmy.
b. Vlastník budovy rozhodl, že přijímá i lidí zjevně nakažené různými nemocemi bez dalších opatření.

Oba to jsou spíše teoretické extrémy, ale v principu legitimní. V jednom případě se mu na to spousta lidí vykasle kvůli příliš tvrdým podmínkám, ve druhém případě se mu na to spousta lidí vykašle kvůli příliš nebezpečnému prostředí.

Bezohlednost – IMHO to není o tom, že by lidem nezáleželo na ostatních, spíše je často ani nenapadlo to řešit, plus nechtěli být za někoho, kdo zveličuje drobné problémy.

Ano a ne. V ideálním případě to bude překážkou v prosazování nějakých špatných změn. Dovedu si ale představit i jiný scénář: Spousta stran bude mít nějaké nápady na regulace. Ty nápady jiným stranám nebudou tak zásadně vadit, tak se dohodnou na společném programu, který bude obsahovat všechny regulace od všech stran v koalici.

Reálně to je spíše pozvolná škála, nejspíš to nebude asi jeden pól. Otázka je

Ano a ne. V ideálním případě to bude překážkou v prosazování nějakých špatných změn. Dovedu si ale představit i jiný scénář: Spousta stran bude mít nějaké nápady na regulace. Ty nápady jiným stranám nebudou tak zásadně vadit, tak se dohodnou na společném programu, který bude obsahovat všechny regulace od všech stran v koalici.

Reálně to je spíše pozvolná škála, nejspíš to nebude asi jeden pól. Nevím, kterému pólu bude ta realita blíž.

Soukromý vlastník ať si klidně podle svých pravidel trestá i formální porušení. Je na něm, jak moc chce odrazovat zákazníky vymáháním formálního porušení pravidel, a jak je pro něj důležitá prevence, jejíž nedostatek též může odrazovat zákazníky.