Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem mluvil o ankapu v praxi; její obsah považuji za naprosto zásadní.
Dnes vystoupí Pepa Tětek; a bude mluvit – jak jinak než – o Bitcoinu.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 5. června; a budu opět po roce mluvit o vnitřní svobodě – myslím, že jsem v ní došel k velkému posunu.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.

V lidském hodnocení světa má dle mého názoru sklon převažovat negativismus. Tím míním, že lidé si často stěžují na okolí, na společnost a na politiky, kteří „můžou“ za to, že se jim v životě nedaří. Negativističtí lidé jsou mnohdy velmi frustrovaní, ovšem nedovedou přesně pojmenovat, co jim chybí a co by pro to mohli udělat. Převažuje racionalizace těchto negativních emocí směrem k nároku, který kladou na společnost, jenž však mnohdy není konstruktivní, a proto vede pouze k upevňování nadvlády státu.

U některých lidí však pozoruji bias opačný, zejména u lidí velmi spokojených a oduševnělých. Jejich vlastní naplněnost v nich vytváří dojem, že vše je právě tak, jak má být, a má to svůj důvod. Tento optimismus je ovšem způsobený tím, že stále plně nedovedou oddělit své prožitky od skutečných poměrů, jež ve světě panují. Považuji ho za nekonstruktivní v tom smyslu, že si nasazuje růžové brýle, a brání adresování mnoha společenských problémů tak komplexním způsobem, jaký zasluhují. Řešení pozitivního biasu vnímám v integraci vlastního štěstí s pozorovatelným utrpením ve světě. Domnívám se, že dokáže-li člověk opravdu zaujmout perspektivy těch, kdo jsou systematicky utlačováni, nejspíše dojde k závěru, že i systém, s nímž má on osobně veskrze dobré zkušenosti, je nutno významně reformovat směrem k hlubšímu respektu k lidské individualitě.

Co udělají policajti jako první, když se po několika týdnech sledování rozhodnou vás sebrat, ale pak zjistí, že se do telefonu nedostanou, odposlechy jsou k ničemu a že jsou celkově v důkazní nouzi a nic, co by právník nerozsekal, na vás vlastně nemají? Můžou vás držet 72 hodin. Po tu dobu vás izolují od světa a začnou s vaším mobilem. Po mobilu u vás sáhnou v prvních vteřinách přepadení. Hned jak vám ho sebrali, ho dali do režimu letadlo, abyste ho nemohl jakkoliv ovládat. Do papírů ho neuvedou, musel vám vypadnout z kapsy. Ale budou chtít, abyste podepsal, že jim ho vydáváte – pak vám ho možná vrátí. Pokud podepíšete, usnadníte jim, že to hned můžou poslat na OKTE. Pak dost záleží, jaký máte telefon. Externí šifrovací harware je v telefonu právě proti těmto případům. => Mějte silné zabezpečení telefonu. Šifrujte disk. Nevěřte třetím stranám.

Pravděpodobně u sebe budete mít SIM kartu, která stačí k tomu, aby bruteforcnuli metadata od mobilního operátora. Začnou volat na každé číslo, co si s vámi vyměnilo hovor nebo SMS, a kohokoliv, kdo to zvedne, se nejdřív zeptají, jestli vás zná, aby vyloučili pizzerie a podobně, a následně ho pozvou na pokec. Na to se spousta lidí chytí. Z těch pak stačí zlomit jednoho a důkaz je na světě.

Zaujala ma jedná debata, ktorá sa nedávno objavila na Kanále svobodného prístavu, kde sa mimochodom hovorilo o vystúpení Česka z EÚ. A ešte viac ma zaujala debata, ktorú som pod týmto videom viedol so zástancami Fica, ktorí tvrdili, že Ficova vláda je ta slobodnejšia alternatíva pre Slovensko. Začal som rozmýšľať, či by bolo dobré, keby Slovensko vystúpilo z EÚ. K Ficovi by som rád povedal, že jeho vláda je za obmedzovanie slobody slova (Danko dokonca navrhuje kontrolu súkromných médií), obhajuje Putina, zvyšuje dane a vo všeobecnosti z nás robí ďalšie Maďarsko. A čo sa týka vystúpenia z EÚ, uvedomujem si, že to na ceste k anarchokapitlizmu bude časom nevyhnutné. Ale nemyslím si, že je na to Slovensko momentálne pripravené, skôr si myslím, že by to Ficovi uľahčilo ďalšie obmedzovanie slobody na Slovensku. Myslím si, že je nutné s tým počkať na to, keď na Slovensku nebude vládnuť dezinfo scéna a keď nám nebude hroziť Maďarský alebo dokonca Bieloruský scenár.

Herní průmysl je relativně mladý a v porovnání s ostatními odvětvími poměrně deregulovaný obor. Už nějakou dobu celosvětově vydělává víc než kina a televize. Příčin úspěchu by se určitě našlo víc, osobně v tom ale vidím především tu nízkou míru regulací, dotací a umožnění svobodné ekonomické kalkulace. Jistě – jsou i výjimky. Jednou za všechny je například Cyberpunk 2077, který od polské vlády získal miliony dolarů na dotacích a víme, jaký průšvih to i přes ten přefouknutý marketing nakonec byl. Jelikož v ČR vydělávají hry miliardy korun ročně, trochu se obávám, že je jenom otázkou času, než se i na toto odvětví zaměří nějaký snaživý politik, který by mohl přijít s následujícími návrhy: Uvalit na hry speciální daň vzhledem k vysoké přidané hodnotě či ustanovit dotační programy, které budou podporovat vybrané projekty mající „vysokou společenskou hodnotu“ či ustanovení svazu herních vývojářů, který se bude podílet na tvorbě další legislativy a bude novým vývojářům udělovat (a neudělovat) licence pro vstup na trh, či vznik odborové organizace, která bude kolektivně vyjednávat o mzdách, a neposledním hřebíkem do rakve by pak byla kontrola cen, která by „zajišťovala férové prostředí“. Zkrátka obvyklý socialistický mix, na který jsme zvyklí. Mohli bychom pak vzpomínat na zlaté časy českého gamingu, podobně jako to nyní děláme u skomírajícího českého strojírenství, zemědělství a textilního průmyslu.

Novinky informují zděšené čtenáře o tom, jak si děti huntují svoje zdraví; sice už tolik nechlastají, ale na vzestupu máme nového nepřítele: energy drinky! Já se ptám: Jak je možné, že se nad tímhle ještě někdo pozastavuje? Typický dospělý má málo pohybu, nedostatečně spí, pravidelně užívá alkohol a nepřijímá dostatek živin – že by to ti vejrostci okoukali od vás, boomeři? Štve mě to pokrytectví: Namísto toho, aby si někteří dospěláci sáhli do vlastního svědomí, si svoje nedostatky kompenzují na dětech. Zdraví prostě není vždy prioritou, a jakkoli nám to může být líto, lidé tuto preferenci sami vyjadřují na trhu. Zdraví se o to spíš nestane prioritou, pokud jedince umístíme do prostředí, kde musí držet hubu a krok – například ve škole jde o výkon a poslouchání pokynů, vlastní potřeby jdou do pozadí. Není ti dobře? Nezájem, máš nějaké povinnosti. Dopovat se, abys vůbec zvládl držet krok, se stává strategií nejmenšího odporu. Zdravé způsoby dobytí energie nejsou dostupné – děti přece při výuce nemůžou jen tak jít si lehnout, projít se na vzduch nebo si uvařit čaj! Energy drinky se tak stávají jednoduchým obětním beránkem pro všechny moralisty. Že duševní i fyzické zdraví poškozuje zejména to autoritářství, už přizná málokdo.

Aplikace jako Vexl, Signal (nebo Telegram, byť je méně bezpečný než Signal) nabízejí při nakupování drog (třeba za bitcoin) zásadní ochranu proti odhalení a snižují riziko odsouzení v případě, že by k němu došlo. Pokusy o klasické hovory a SMS nepřijímejte a ozvěte se zpět přes Signal. Svému dealerovi můžete ukázat aplikaci Vexl a vysvětlit mu, že jde peníze měnit za fiat oběma směry, případně mu sami nabídnout funkci směnárny.

Vexl je řešením pro dealery, jak si nechat digitálně zaplatit, aniž by to pak bylo použito jako důkaz, což je problém plateb ve fiatu. Svědectví o předání peněz nebo pořízení záznamu je důkaz. Předání krabičky od cigaret přimo pod kamerou je pak u soudu k ničemu, s takovým videem však můžou přijít strašit vás i klienta. Vexl je také samozřejmě bezpečnější varianta než přijímat platby na bankovní účet, na Revolut a podobně.

Setkávám se s přesvědčením, že abychom si udrželi civilizovanost, je nějakého donucení prostě potřeba. Bez něj by dle jeho obhájců nemohlo existovat právo, vše by fungovalo komplikovaněji, a možná bychom se dokonce vrátili do pravěku. Čím hlouběji poznávám výhody dobrovolnosti, tím spíše pociťuji lítost, když se setkávám s podobnými argumenty: Zdá se mi, že tato idea vychází z očekávání, že cokoli dobrého, co se člověku v životě přihodí, se nemůže stát jen tak, a musí si to „zasloužit“. Zejména pokud není schopen se svého příkoří dlouhodobě zbavit, má tendenci si ho racionalizovat jako nutné zlo. Lidé na základě této podoby naučené bezmocnosti dělají z utrpení a útlaku ctnost, namísto toho, aby je pojmenovali pravým jménem, a snažili se je co možná nejvíc omezit. Soucítím proto s těmi, kdo upadli do propasti kompromisu mezi násilím a nenásilím: Tento život, domnívám se, zahrnuje i mnoho zbytné bolesti. Mě osobně libertariánství zbavilo právě potřeby tento „kompromis“ hledat.

Stát může platit i ty nejlepší profíky za největší peníze, a přesto nebude efektivní. Proč? Aby mohl být efektivní, musí být schopen to měřit. Jak? Nevíme. Počkáme, až někdo začně dělat to samé, a pak uvidíme, kdo to dělá levněji, rychleji, dává lepší služby. Tedy jinými slovy začne koknurovat. Můžeme mít tabulky, můžeme mít měření úderů na klávesnici, měřění přestávek nebo rychlosti programu, ale už tak nezměříme smysluplnost celého procesu – leda v konkurenčním prostředí.

Patologie je často vnímána jako porucha adaptace. Toto vymezení ovšem nemám rád, protože nelze spolehlivě určit, zda je nemocný vyšetřovaný, nebo je nemocná společnost, v níž se nachází: Společenské normy totiž na člověka v řadě případů kladou nerealistické, přehnaně specifické, nebo dokonce protikladné požadavky. Z tohoto důvodu rozhodně nepovažuji psychiatrické diagnózy za pádný důvod pro omezování svobody jednotlivce.