Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Často slýchávám, jak strašné je, že stát při stavbě infrastrukturních projektů vyvlastňuje pozemky namísto toho, aby je tržně vykoupil od původních majitelů na bázi dobrovolnosti. To je sice pravda, ale nezapomínejme, že v případě státu se o (svého druhu) znárodnění bude jednat vždycky – i při „běžném“ nákupu totiž oloupí o peníze daňové poplatníky. Ačkoliv i já považuji tržní nákup za přijatelnější, je třeba myslet na to, že stát nemůže nic koupit legitimě! Vždy se bude jednat – přímo či nepřímo – o znárodnění (peněz či jiného majetku).

Už mě dávno nezajímají teoretické úvahy, jak by se s klimatickou krizí vypořádal ankap svět, kterého se nikdy nedožiju. A volnotržní dogmatismus dostatečně rychlému a realistickému řešení aktivně brání. Co teda teď? Neupínat se k ideologii. Já vím, že je pohodlné mít hotové odpovědi a od stolu střílet jak by to mělo být správně, ale my potřebujeme zachraňovat životní podmínky (nejen pro příští generace) hned. Nelze úplně vše rozklíčovat skrze vlastnická práva. A aby aspoň v nějaké podobě mohla vlastnická práva existovat, musí existovat vhodné životní podmínky. Vnímat jakoukoliv regulaci jako ztělesnění zla je přinejmenším pošetilost tváří v tvář globální výzvě, pro kterou jako libertariáni nemáme funkční řešení. Může být nepříjemné si to přiznat. A zpochybňovat lidský podíl na klimatické změně je v současné míře vědeckého poznání v lepším případě iracionální a nezodpovědný sebeklam.

Čím vyspělejší společnost s vyspělými technologiemi, tím méně se dá mluvit o možnosti funkční anarchie. Vlivem mocných technologií (atomové zbraně, AI) se zvyšuje šance na totální zánik civilizace a snižuje množství práce k tomu zapotřebí. Anarchie je pravěk, může fungovat pro zvířata a primitivní kmeny. Moderní společnost okamžitě vygeneruje skupinu, která má možnost podmanit si zbytek bez ohledu nějaká hezká pravidla, a extrémisty odhodlané všemi prostředky jen zabíjet a ničit. Demokratické státy jsou funkční kompromis s alespoň nějakou rovnovahou sil a soudržnosti, anarchie nic takového neimplikuje. Uvolněte místo, a máte buď nepokoje, nebo stát. Třetí cesta, že se všichni domluví na hezkých pravidlech a tržně zorganizují, není reálná.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Chci dávat prostor i kritice; bohužel nemám pocit, že by sem chodila nějaká dobrá. Tato patří k lepším, přesto v ní spatřuji konradikce, nedomyšlenosti, nepodložená tvrzení, a navíc jsem podobnou slyšel už mockrát, takže mě neobohatila. Ptám se tedy zdejšího čtenářstva, zda o takovou máme zájem? Nebo mám zvýšit laťku i za cenu, že nebude vycházet?

V souvislosti s diskusemi o anarchoagorismu často přemýšlím o tom, jak jsme se v minulosti vlastně došli ke větší svobodě. Pád minulého režimu během sametové revoluce nebyl zapříčiněn něčí snahou změnit systém shora, prosazováním menšího zla a větší liberalizace v ÚV KSČ. Právě naopak, byl zapříčiněn tím, že lidé na stát kašlali, obcházeli ho, vytvářeli si své paralelní struktury a propracovávali se ke svobodě zdola – ostatně přesně tak, jak předpovídal Havel ve své eseji Moc bezmocných. Podíváme-li se na vývoj Ruska, kde během perestrojiky probíhaly organizované změny shora, je zřejmé, že dokud nedojde ke změně myšlení lidí, svoboda nemá šanci se udržet. Měnit věci v dnešním parlamentu jako jednotlivec není o moc jednodušší než bylo měnit fungování minulého režimu prostřednicvím KSČ. A i kdyby se to někomu povedlo, tak šance, že skončí jako Gorbačov, je poměrně velká. Naopak, cesta „samizdatu, melouchů a bytových seminářů“ je podle mě ta, která má skutečný smysl.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v LibertyLoftu jsme se učili (ne)mluvit (nejen) s policajty (a dalšími úředními osobami).
Dnes bude přednášet Štěpán Drábek; tématem bude opět ekonomie – konkrétně Hayekův pohled na monetární politiku.
Všichni jste zváni na příští Urzovu přednášku o svobodě, sebeřízení, seberozvoji a sdílení; ta by se měla konat 4. února.
Dnes večer se na Vás těšíme v LibertyLoftu – výjimečně v 18 hodin!

Další akce #ne_poslušnosti se bude znovu konat veřejně; chtěl bych mluvit nejen o symbolice nejen #ne_poslušnosti, ale také o kontextu použití různých symbolů.
Nepůjde o žádnou divočinu, naopak o hodně mírumilovnou akci; ta začne dnes v 18 hodin v čajovně Cherubín.

Kde byste nečekali #ne_poslušnosti? Já třeba v ČT v Sama doma; a přesně tam dneska bude. Jen už nějakou dobu probíhá dialog o tom, zda mohu mít v podtitulku „anarchista“; s tím mají v ČT problém opakovaně, tak sledujte, jak to dopadne (sám nevím).

Jam je ježčí akce, kde velcí i malí Ježečci hrají divadlo (nebo taky deskovky) a prodávají nejrůznější věci, které vyrobili (spousta z nich je jedlých); a Urza tam bude mít dnes v 16:16 besedu o anarchii.

Ke vztahové anarchii jsem poprvé došel skrze polyamorii a považuji ji za aplikaci tohoto způsobu života do důsledků. Tyto vztahy jsou svobodné v tom smyslu, že jim dáváme volný průchod. Tato myšlenka zdůrazňuje jedinečnost každého blízkého vztahu, který navazujeme. Vztahy se mezi sebou liší v intenzitě, náplni, mohou si vzájemně konkurovat nebo se doplňovat, a také jsou značně proměnlivé. Ve vztahové anarchii nemusí mít žádný vztah jednoznačnou nálepku, nemusí být dominantní nebo jediný: např. monogamní romantický vztah je pouze jednou z mnoha variant.

Kdybychom navíc nepopisovali „pouze“ blízké vztahy, nýbrž všechny, lze ji do důsledků vztáhnout na celou společnost: Každý vztah, jenž s někým navazuji, od dočasného po celoživotní, od osobního přes ekonomický, může být unikátní a není nutné jej arbitrárně kategorizovat jako „manžela“, „zaměstnance“, „klienta“ atd. Vůči různým lidem můžeme zastávat různé role a jejich kombinace se může lišit, podobně jako výhody, které získáváme. Každý navázaný vztah je přípustný, dokud je konsensuální, a není nutné mu bránit, čímž se oklikou od vztahové anarchie dostávám k myšlence anarchokapitalismu.

Hádej kdo je zpátky? / Andrej brousí drápky. / Agrofert zas bude vzkvétat. / Dotace tam budou létat.
Média chce převést na stát. / Tobě řekne: „Ušetříš.“ / Za zády však všem jen: „NASRAT!! / Můj majetek velebíš.“
Trestně stíhán? Není problém. / Premiér já budu, vše se dá. / Macinka ani Okamura s Rajchlem: / Nikdo z nich mě nevydá. / Stačí mi ty 4 roky, abych ukrad všecko. / Tobě ať v nouzi trpí i tvý malý děcko.
Orbán, Fico, hlavně kámoš Putin! / „Nech to šeci vidia ako je Andrejko in.“ / Tomio už vlajku napadeného nechal sundat, držel žebřík a smál se u toho jak kunda. / A kdyby ruSSák na Polsko táhnul… / Já bych mu svým tankem uhnul.
Důležité přece je / že jsi zvolil Andreje. / Teď už mi zas bude líp, / ty aby si v bídě chcíp.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Text nevyjadřuje politickou příslušnost redakce (ta není žádná); vydáváme ho jako politickou satiru.

Ústava praví, že lid je zdrojem veškeré moci. Teď lid rozhodl, že předsedou vlády se má stát Andrej Babiš, jenže je tu zákon o střetu zájmů. Ten toto rozhodnutí lidu zakazuje. Je tedy zákon víc než lid, a to i přesto, že „lid je zdrojem veškeré moci“? Fascinuje mě, že ve veřejné debatě nezaznívá, že by ten zákon mohl být špatně. Se státem jsme došli tak daleko, že zákon je víc než lid. O to smutnější to je, když ten zákon pak pochází z Bruselu.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Zákon mnedle neříká, že Babiš nemůže být premiérem; jen že kdyby byl, jím ovládaný Agrofert by pak nesměl dostávat (evropské) dotace. Jiná věc je prezidentova interpretace…