Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Všichni asi známe dilema „svoboda versus bezpečí“. I slavný citát, že kdo si zvolí bezpečí, ztratí obojí (což nemyslím, že platí vždy, ale to je teď vedlejší). Snad každý libertarián (i část etatistů) řekne, že svoboda je důležitější (s čímž se ztotožňuju). Jak se to však projevuje v otázkách migrace? Nemyslím, že mám právo omezovat svobody milionů lidí, kteří chtějí překročit hranice kvůli svému pocitu bezpečí. Máme právo omezovat konkrétní jedince (násilníky, zloděje, teroristy…), ale ne celou skupinu. Jejich svoboda pohybu je důležitější než moje „bezpečí“. Jak může někdo tvrdit, že svoboda je víc než bezpečí, a zároveň hájit zavřené hranice argumenty o riziku? Takový člověk se buď toho hesla nedrží, nebo prostě svobodu (a ve výsledku i to bezpečí) cizích lidí nepovažuje za až tak podstatnou.

Pojď si zahrát hru: Probudil ses ve škole, sedíš v lavici ve třídě plné dětí, které mlčky hledí na vykládajícího učitele. Hrozně se ti chce na záchod, takže náhlé zvonění působí jako vysvobození. Zvedneš se a odejdeš směrem ke dveřím, ale v tu ránu tě učitel zastaví zvýšeným hlasem a podrážděně vypálí: „Kam si jako myslíš, že jdeš? Hodinu končí učitel!“ Co uděláš? (a) Budeš vzdorovat. Rozčílíš se a začneš kopat do lavice. Dají ti nálepku autista, aby se od tebe ostatní děti ze stáda držely dál, protože máš negativní vliv na jejich výchovu. (b) Ztuhneš. Neuděláš nic. Hoď kostkou na hladinu kortizolu. Hodil jsi pětku? Pochcal ses. Sebevědomí se ti snížílo o 10 bodů. Hoď si znovu kostkou, jestli začneš fetovat nebo zavřeš svoji crush do sklepa. (c) Změníš tvář. Usměješ se a vysvětlíš, že jdeš panu učiteli pomoct odnést třídníci do kabinetu. (d) Utečeš do lesa. S rozostřenýma očima skočíš přes pařez, ukryješ se v listí či v jehličí, kde se tvé hodinky zastaví; větříš a nasloucháš. Pak tě najdou někde v keřích, s nosem u země, nehybného a tichého…

Stát (=monopol na násilí) je výsledkem „volnotržní“ souteže s násilím. V opravu volnotržní společnosti v jiném odvětví monopol nemůže vzniknout, neboť bez použití násilí nelze zakázat konkurenci. Ovšem i ve „volnotržní“ společnosti by byly porušovány lidské svobody. A to beztrestně, dokud člověk nebude schopen nebo ochoten své právo vymoci. V takovém případě se násilí může vyplatit. Monopol na násilí není nikým udělen, je získán na základě výhody silnějšího. Porazit ho může jen konkurence v témže odvětví.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Za mě je to trefný a pravdivý text; jen mám potřebu dodat, že „porazit“ nemusí znamenat (občanskou) válku v pravém slova smyslu, ale může jít i o jiné formy vzdoru (které nemusí vůbec zahrnovat násilný střet).

Kdysi ve Studiu Svobodného přístavu vyšlo video , kde host používal generická feminina, na což se snesla silná kritika. Napíšu, v čem to obohatilo mě osobně. Pochopil jsem, že se někdy generická feminina používají a že když je řeč o učitelkách, prodavačkách, či třeba pornoherečkách (spíše ženská povolání), jsou tím většinou myšleni i muži vykonávající tuto profesi. Možná je to všem zjevné, ale mně nebylo. Nedávno jsem četl článek o tom, že poslanci navrhli nějakou podporu pro studentky na rodičovské dovolené. Napřed mě napadlo, proč by na to neměli mít nárok studenti (muži), ale díky tomu videu mi došlo, že to je nejspíš generické femininum a ušetřil jsem si kecy. Takže díky.

Mnoho etatistů – především pak nacionalistů – má tendenci nevnímat negativní stránky historických postav „své vlasti“. Třeba v Mongolsku se těší vysoké popularitě Čingischán, jenž má na svědomí mnoho lidských životů. Přitom lidé, kteří ho uctívají, nejsou žádné krvelačné bestie. Totéž se děje i v Česku. Když se řekne Karel IV., všem se vybaví most a universita. Státní školství (a v důsledku toho i celá naše společnost) však zcela ignoruje fakt, že dal záštitu krvavým židovským pogromům. Možná tak budou Němci jednoho dne (za stovky let) koukat i na Hitlera – ne jako na masového vraha, ale jako na velkého vůdce a významnou osobnost jejich historie, a to aniž by byli nějací antisemité, rasisté, či cokoliv dalšího. Prostě u nich jen převládne nacionalismus nad racionálním hodnocení historických postav.

Ředitel naší školy k nám měl proslov, ve kterém apeloval, abychom odevzdávali úkoly, protože to nás vychovává k zodpovědnosti. Zarazil jsem se. Vychovávat k zodpovědnosti? Jde to vůbec? Čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě ten rozpor fascinoval. Ředitel pokračoval – taková zodpovědnost prý tkví ve schopnosti plnit zadanou práci a v respektu vůči dospělým a autoritám. Díky jeho proslovu jsem si uvědomil, že lidé běžně zaměňují něco moc krásného – zodpovědnost – s něčím úplně jiným, a totiž poslušností. O kolik jasnější (ale i zvláštnější) se pak jeví motivace učitelů? Vždyť přece zodpovědnost znamená vymanění se z okovů autority a odvahu jít do neprozkoumané temnoty činů z vlastní hlavy a v přijímání důsledků na vlastní pěst. Pramení z volby. Nelze vynutit. Zcela zodpovědný člověk totiž z principu ani nemůže být poslušný, pokud to jemu samotnému nedává smysl.

Již od samého začátku jsem velkým fanouškem nezávislého politického kanálu Fabulace Jana Špačka. Jedná se o „akční“ rozhovory s politiky, angažovanými osobnostmi, náhodnými kolemjdoucími nebo influencery, mnohdy kombinované s různými „výzvami“ nebo rádoby dramatickými momenty. Nejspíš právě odstup politologa umožňuje Honzovi odhlédnout od všech vlastních politických názorů a zaujímat namísto toho velmi parodickou a ambivalentní roli citlivého studenta, který se chce přátelit s politiky, ač evidentně netuší, která bije. V této roli Honza vyvolává zmatení, a protože z ní prakticky nevystupuje, nevytváří dojem někoho, kdo by byl politikovým oponentem. To umožňuje Honzovi setkávat se s osobnostmi napříč politickým spektrem a bavit se s nimi o tématech o nichž by se s nimi nikdo jiný bavit nemohl.

Obzvláště si cením jeho rozhovoru s příznivci Volného bloku nebo českými vlastenci na volná témata, z nichž působili jako docela obyčejní a sympatičtí lidé. Ačkoliv jsem se dřív vyjadřoval velmi ostře o Andreji Babišovi, díky Honzově tvorbě jsem si dokázal připustit, že to je prostě jenom workoholický a ne zrovna moudrý strejda, který se svojí mocí snaží ochránit před světem. Zdá se mi, že Honza ve spoustě rozhovorů ukazuje právě to, že všichni jsme v první řadě hlavně lidi, a naše politické názory nejsou tou primárně definující charakteristikou. Rozbíjí politikům jejich pečlivě budované kulty osobnosti tím, že je vystavuje zcela nečekaným situacím. Otevřeně vystupuje proti kultuře nenávisti, například když politiky pobízí, aby chválili své oponenty. Ač se nejspíš Honzovy pohledy s těmi libertariánskými rozcházejí, podobnou tvorbu považuji za cestu k větší vlídnosti v politickém diskurzu, a k potenciálnímu navýšení důrazu na svobodu, místo restrikcí proti „těm špatným“.

EU povolila další durh hmyzu pro použití v potravinářství. Důvody k povolení, tedy zrušení zákazu, nejsou pro tento text relevantní. Někteří lidé se ale cítí, bůhví proč, být rozšířením svobody ohroženi. Jsou z hrozby přicházejících regulací z EU tak zpovykaní, že když se objeví očividná deregulace, interpretují si to naopak jako vnucení a zásah do svých svobod – pro konkrétní příklady můžete nahlédnout do komentářů ke zprávám o tom informujícím. Tento postoj vnímám jako další problém konzervativismu…

Lidé typicky vnímají MHD jako typicky socialistickou věc. Kdo však ví, jak začínaly tramvaje v Praze? První linky neprovozovalo město, ale belgický podnikatel Eduard Otlet – na vlastní náklady, bez dotací a čistě za účelem zisku (byť určitá spolupráce s městskou radou probíhala – platil poplatek za pronájem ulic a plnil některé podmínky stanovené městem). Časem se ukázal krásný tržní mechanismus, kdy se Otletovi nechtělo přejít na elektřinu, a proto ho v průběhu devadesátých let 19. století nahradily jiné společnosti (část provozovalo město, ale vedlo oproti dnešku relativně férovou soutěž). Až v roce 1907 Praha koupila dopravní společnost Františka Křižíka, čímž získala 100% podíl na trhu s tramvajemi. Do té doby zde 32 let trvala tržní soutěž. MHD nemusí být socialistická, nemá-li nekalou konkurenci z veřejného sektoru.

Většina lidí ve Stokách se asi shodne, že současný důchodový systém je špatný, a měli bychom se ho zbavit. Ale jak? Podle mě to nelze udělat beze škod. První generace, která pobírala důchody, je dostala v podstatě zadarmo. Platila je ta další. Zároveň systém postupně bobtnal, takže mnoho generací dostalo více, než kolik zaplatilo. Důchody jsou však hra s nulovým součtem, takže celou dobu jedou na dluh a při jakémkoliv pokusu o zrušení na tom někdo bude tratit. Zrušíme je ze dne na den? Odnesou to dnešní důchodci. Řekneme, že lidé narození po roce 2000 nedostanou důchod? Budeme tu mít dvě genrace, které budou platit do systému a nic z něj nedostanou. Budeme důchody snižovat postupně? Tím asi nikoho nezlikvidujeme, ale zároveň jen rozložíme škody na několik generací…