Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Často si představujeme, že demokracie nám umožní omezit svobodu hloupých lidí, abychom je ochránili před zničeným životem. Tak často už si ovšem neuvědomujeme, že i my jim tím dáváme příležitost zničit život nám. Jedinečným benefitem anarchie je v tom, že v ní hloupí lidé mohou ničit život „pouze“ sami sobě.

Všem, kteří se proti kritice ohánějí argumentem „vždyť je to dobrovolné“, chci jen říct: Nevynucovat věci násilím je pouhé minimum morálky.

Základní atribuční chyba je kognitivní zkreslení, kvůli němuž máme při posuzování pozorovaného chování lidí tendenci přeceňovat dispoziční okolnosti, zatímco u sebe přeceňujeme situační okolnosti. Když vysvětlujeme jednání ostatních, hovoříme například o schopnostech a vlastnostech, zatímco u sebe spíš o vlivu náhody, aktuální náladě a podobně. Spousta diskuzí na téma bezstátní společnosti obsahuje různé katastrofické scénáře. U nich mi přijde, že existuje chyba podobná, ale ve vztahu ke známému systému: Zaprvé, pokud nastane problém v něm, je to selhání jednotlivců. Zadruhé, pokud nastane problém v anarchii, je to problém daného uspořádání. Diskutující se bohužel často zaseknou u bodu 2, zaleknuvše se katastrofického scénáře, a nejsou ochotni jít dál. Tyto modelové situace typicky postrádají širší kontext, který si diskutující umí doplnit pouze do známého systému. U známého systému naopak dokážou najít spoustu situačních výmluv, proč daná věc nešla a jak by normálně byla lepší, čímž pak budou status quo považovat za lepší, než jaký doopravdy je.

Všiml jsem si, že u historických a literárních postav lidé často schvalují činy, kterých by se nikdy nedopustili a u ostatních je zavrhovali, třeba vraždy nepřátel. Jak je to možné? Působí to na mě tak, že tito jednotlivci často svoje pojetí morálky odvozují od společenského řádu. Zkrátka se toho násilí nedopouštějí, protože systém, ve kterém žijí, tuto formu násilí nepodporuje. Dojdou-li ovšem k závěru, že činy dané osobnosti jsou v souladu s morálními pravidly světa, ve kterém se pohybuje, spokojí se s tím. Osobně mám hodně oblíbených historických i literárních postav, které jednaly nemorálně, protože mi přijdou zajímavé. Obávám se ovšem, že dokud k jejich konání nezačneme přistupovat kriticky a analyzovat důvody našich morálních pravidel do hloubky, značně riskujeme, že se podobných činů dopustíme i my.

V kontextu „levicově-pravicových diskuzí“ je stereotypním sporem, zda si bohatí lidé zaslouží svoje peníze. Levičáci říkávají, že není morální, aby byli dva tvrdě pracující ohodnoceni řádově jinými odměnami. Pravičáci oponují, že bohatý si ty peníze zaslouží, protože je chytrý, schopný a důležitý pro společnost. Podle mě se jedná o neřešitelnou etickou past. Odpověď záleží na subjektivním úhlu pohledu, případně definicích slov. Záleží, zda předpokládáme, že chytrý a schopný člověk se o svoje schopnosti přičinil, nebo k tomu přistupujeme z determinističtější perspektivy, dle které za úspěchem stojí (téměř výhradně) genetické predispozice a vhodné prostředí. Bohatí navíc nejsou homogenní skupinou – někteří se o své bohatství nejspíš „zasloužili“ hodně, zatímco jiní téměř vůbec.

Proto jsem přestal řešit zásluhovost a raději se zabývám sociálními dopady snah tyto peníze přerozdělit. Obecně můžeme říci, že v případě úplné platové rovnosti by zásadně hůře docházelo k rozlišení toho, která vykonaná práce je pro lidi jak vzácná a důležitá, čímž by se pravděpodobnost vykonání takové práce snižovala. Na základě toho docházím k závěru, že čím blíže jsme na pomyslné škále k přerozdělování, tím hůře pro celkovou utilitu společnosti.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 16 hodin vystoupíme v centru Kosatec v Pardubicích.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 18 hodin vystoupíme ve vile Sklenářka.

Jsem toho názoru, že daně jsou loupež, protože v případě mě i některých dalších lidí jsou vybírány nedobrovolně. K jejich placení jsem přinucen buďto přímo já, nebo řetězce, s nimiž spolupracuji (DPH). Oblíbeným etatistickým protiargumentem je, že daně jsou něco jako renta: Žijeme přece na území, které „patří“ státu, a platíme si za služby, které jsou podstatné pro náš život zde. Pokud bychom na tuto argumentaci přistoupili, stejně bych s tímto „nájemným“ měl dva fundamentální problémy.

Zaprvé, ani zdaleka si neplatím jen za to, co je pro můj pobyt na tomhle území doopravdy potřeba z těch služeb, které jsou monopolně poskytovány státem. Z daní jdou dotace různým zájmovým skupinám nebo neziskovkám (třeba sportovním). Zadruhé, představte si, že někomu pronajímáte byt a jeho nájemné stanovíte jako procentuální podíl toho, co si vydělá. Nevím jak vám, ale mně by to přišlo jako neobhajitelný zásah do soukromí. Každý ať si platí fixní částku nebo nechť se tato částka zvyšuje podle toho, jak moc využívá nějakých bonusových služeb. Souvislost mezi výší příjmu a využíváním státních služeb přitom vnímám jako naprosto zanedbatelnou. Myslím si, že pokud je někdo opravdovým zastáncem daně jako renty, měl by být pro to, ať se pravomoci státu výrazně sníží a ať stát vyčísluje, kolik mu má kdo platit, dle úplně jiných kritérií, jinak mu to budu stěží věřit.

Sociální konstrukt je označení pro koncept, který kolektivně existuje jen v našich hlavách. To znamená, že pokud by lidé přestali existovat, zanikl by společně s nimi. Někteří zatracují vlastnická práva jako pouhé abstraktní přiřazení hmoty ke člověku, které samo o sobě nemá reálnou existenci, a tedy nemá cenu se jím zabývat. Tuto argumentační tendenci považuji za relativismus, který nám ale vlastně k ničemu není. Ostatně, celá spousta věcí, které jsou pro nás důležité, je jen sociálním konstruktem. Například naše vztahy s milovanými osobami: existují vždy jen jednotlivé interakce, pocity nebo myšlenky, které máme. Vztahy jako takové vlastně ne. Znamená to ale, že bychom se neměli snažit navazovat vztahy? Ne! Podobně jako nám pocit vztahu přináší hluboké uspokojení a utilitu, i vnímání konceptu vlastnictví nám dává možnosti, které bychom bez něj neměli. Když se nad tím zamyslím, vlastně i sociální konstrukt je sociálním konstruktem, tudíž bychom mohli říct, že lidé argumentující sociálním konstruktem argumentují sami proti sobě, čímž vytvořili paradox.

Daně jsou forma trestu za to, že děláte společensky nepřijatelné věci jako je pití alkoholu, kouření cigaret, nakupování zboží a služeb nebo pracování. Výše trestu/daní odpovídá míře nepřijatelnosti.

Nikdy jsem nepotkal nikoho v incestním vztahu. Kdybych ale takové lidi potkal a dynamika jejich vztahu mi přišla v pohodě, prostě bych jim popřál hodně štěstí do života. Incest mi přijde jako jedno z témat, která jsou tak moc emočně zabarvená, že lidé při jeho zmínce automaticky cítí morální pohoršení, a nejsou schopni ho kriticky analyzovat. Působí to na mě tak, že to, že jim samotným by přišlo odpudivé mít poměr s někým ze svojí rodiny, považují za dostatečné odůvodnění toho, proč by to tak měl mít každý. Náboženské dogma nebo společenský řád považují za legitimní původce morálky a již přehlíží to, že i v incestním vztahu všichni zainteresovaní mohou být šťastní a nikomu tím neškodit.

Přijde mi zvláštní, že většina zdrojů o incestu nerozebírá možnost romantické lásky mezi příbuznými bez sexuálního charateru. I kdyby však incestní vztah byl sexuálním, pořád by to neznamenalo, že spolu partneři chtějí mít dítě. I kdyby to však plánovali, myslím si, že je hlavně na nich, aby posoudili genetická rizika s tím spojená. Nelze jednoznačně říct, které riziko je přípustné a které není: Do rodičovství často jdou i lidé informovaní o vyšší míře rizika, například starší rodiče nebo lidé s různými geneticky podmíněnými zdravotními a psychickými problémy. Kdyby někdo navrhoval zakazovat reprodukci jim, nejspíše by byl za bezcitného eugenika: Smutné ovšem je, že mnozí se eugeniky stávají, když chtějí omezovat stigmatizované skupiny. Nakonec dodám, že někteří konzervativci se výsměšně ptají, proč už rovnou nechceme i legalizaci sňatků příbuzných, a moje odpověď je: Ano, přesně to chci.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 16 hodin vystoupíme v Liberecké Sudbury škole.

Kdeco dneska rozděluje společnost: tak třeba prezident, sociální sítě, covid, národnost nebo politická příslušnost. Domnívám se však, že tato témata jsou pouze manifestací něčeho, co existuje samo o sobě: interpersonálních rozdílů. Tyto rozdíly zde ovšem vždy byly, jen v různých dobách vyplouvají různé z nich na povrch. Protože věřím, že odlišnosti jsou důležité pro fungování lidstva a že na nich není nic zavrženíhodného, vysvětluji si mnohé z klasických konfliktů následujícím způsobem: Společnost se rozděluje sama od sebe do skupin, které vůči sobě mohou být za určitých okolností agresivní; tento sklon je nám do jisté míry daný evolučně a velmi ho v sobě rozvíjejí lidé, kteří nejsou dostatečně pokorní a milující. Právě láska nám umožní ocenit druhé lidi a vnímat je jako sobě rovné. Díky pokoře zpochybňujeme jistotu našeho porozumění světu, a nemáme proto potřebu ho tlačit ostatním. Můžeme díky ní milovat a respektovat ostatní, protože bez ní bychom sobě nepodobné apriorně považovali je za méněcenné. Věřím, že prosperita a poznání nám umožňují v sobě tyto ctnosti více a více pěstovat a že nám zásadně pomůžou překonat nepřátelskou mentalitu „my versus oni“.

12. 10. 2022 po 19 hodine došlo na Zámockej ulici v Bratislave k streľbe, pri ktorej boli zabitý dvaja muži a jedná žena bola postrelená. Nešlo o streľbu na náhodných ľudí, ale na zločin s nenávisti voči menšinám – konkrétne k homosexuálom. Nie je náhodou, že strelec bol napojený na stranu Vlasť Štefana Harabina. Táto strana je len jedna z mnohých, ktoré si budujú svoju politickú kariéru na šírení nenávisti a strachu z ľudí, ktorí nepatria k majorite. Ide o starú stratégiu „obetného baránka“, ktorá dotyčnému slúži k tomu, aby mohol komplikované spoločenské problémy extrémne zjednodušiť, prekrútiť a ukázať na nepriateľa. A prečo politici túto stratégiu využívajú? No, pretože je veľmi účinná na získanie hlasov v demokracii, ale využívajú ju aj diktátori, ktorí si „neprijatom v spoločnosti“ ospravedlňujú svoju absolútnu moc.

Neuniverzální definice jsou ze své podstaty nesmyslné a svádějí k mylným závěrům při přemýšlení nad ekonomií. Cíleně ignorují situace a parametry, které nezapadají do našeho paradigmatu. Například monopol, ze kterého děláme výjimku pro stát. Nebo krádež, jakožto obrání někoho proti jeho vůli, do čehož sice spadají daně, ale pro ty máme arbitrární výjimku. Touto logikou můžu udělat i výjimku pro sebe – krádež pak může být obrání druhého s tím, že já to ale dělat můžu. Tímto postupem si pouze racionalizujeme vlastní vidění světa, jak by vše „mělo správně být“.

Mám strach ze státu. Když jsem se k tomu snažil hledat určitou analogii, vybavila se mi atomovka. Stačí, aby někdo mocný „zmáčkl tlačítko“, a stovkám tisíc lidí v okamžiku ukončíte život. Ta představa, že něco podobného může udělat stát, ve mně vyvolává pocit frustrace a bezmoci. Atomovky zde asi vždycky budou, ovšem stát je Damoklův meč, který jsme si na sebe ušili. Desítky let můžeme žít v naprostém klidu, ale stejně nemáme jistotu, že nějakému politikovi nepřeskočí, a on neučiní nevratné rozhodnutí, které zruinuje život vás nebo kohokoli jiného. Jsem přesvědčen, že podobných Damoklových mečů se nikdy zcela zbavit nemůžeme. Cítím ovšem, že ten způsob, kterým stát bere lidem možnost bránit se proti sobě a předcházet jeho drakonickým rozhodnutím, ve mně vytváří ten největší strach: Ostatně, nejvíc se bojíme právě věcí, které moc nemůžeme ovlivnit.

Věřím, že každý člověk má touhu chránit své zájmy a každý člověk chce mít možnost uplatňovat „své pojetí dobra“. Podle Schopenhauera nikdo (ze své lidské podstaty, oproštěné od našeho poznání) nemá žádný důvod souhlasit s trvalou ztrátou pro sebe sama, aby celkově přivodil větší prospěch pro jiné. K postupnému poznávání světa a souvislostí nám slouží intelekt. Pojetí dobra se u lidí liší, ale bez silných a trvalých altruistických motivů by žádný člověk neudělal nic, co by ohrozilo jeho egoistický zájem. Proto své jednání korigujeme rozumem a poznáním, které se vztahuje k objektivnímu celku. Každá společnost proto nutně musí mít i srozumitelný hodnotový rámec, ve kterém se pohybuje. Tento rámec zajišťovalo především náboženství a filosofie s metafyzickým rozměrem. Co se stane s libovolnou společností, která potlačí spiritualitu a každý jedinec v ní bude uznávat jen svůj egoistický zájem? A co se stane se státem, který prosadí skrze své zákony přímý útok na základní duchovní principy života?

Český influencer a popularizátor vedy Martin Rota, ktorý na svojich politických streamoch zvykne prezentovať ľavicové názory, používa proti ankapu tento argument: V ankape by firmy boli natoľko silne, že by sa sami stali štátmi, tak, ako sme to mohli vidieť na firemných mestách v USA v 19. storočí. Problém je, že aj keď tieto mestá naozaj vznikajú, zvyknú zaniknúť v momente, keď firma vlastnicia mesto začne mať problémy s predajom svojich výrobkov. A ak hovoríme o ovládnutí už existujúcich miest – ako napríklad Praha – neviem, ako by to nejaká firma mohla dokázať. Silno pochybujem, či vôbec existuje firma, ktorá by na to mala dostatok kapitálu. A aj keby sa taká našla, ako by presvedčila všetkých ľudí žijúcich v Prahe, aby jej predali svoj majetok? Neviem si predstaviť, ako by takýmto spôsobom mohla jedná firma ovládnuť celé Česko alebo Slovensko. Čiže si naozaj nemyslím, že je možné, aby nejaká firma týmto spôsobom vytvorila niečo veľkosti dnešných štátov. Áno, môžu vytvoriť niečo ako mestské štáty, ktoré však budú vždy závisieť na úspechu produktu danej firmy a väčšina z nich nevydrží dlho kvôli premenlivosti trhu.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17 hodin vystoupíme v Rychnově nad Kněžnou.

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála jsem věnoval inflaci špatných peněz.
Dnes vystoupíme společně s Evou Césarovou; a proto budeme – celkem nepřekvapivě – mluvit o psychedelikách. Toto téma můžete vnímat jako takový předvoj konference.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 7. prosince; budeme mluvit o regulatorních principech anarchokapitalismu.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Piráti před volbami přišli s návrhem dekriminalizace marihuany. A nebyli by to oni, kdyby si k tomu nevymysleli nějaký háček. Kdo by si chtěl zahulit, musel by svou identitu nechat zvěčnit v registru uživatelů marihuany. Úplně vidím tu krásnou situaci, kdy si v trafice koupím jointa – a jakoby náhodou následně prudce stoupne počet zastavení mého auta příslušníky za účelem namátkové kontroly doprovázené drugwipem. Není třeba ani zmiňovat, jaké mrzení bych měl se svým záznamem v registru, kdyby nám byl časem demokraticky zvolen nějaký striktně protidrogový režim. Děkuji, ale v této podobě je nějaká legalizace jen šlápnutím z bahna do jiného bahna.